Sdílená radost dvojí radost, řekne si nadšený ornitolog, který právě v terénu zastihl neobvyklý či vzácný ptačí druh a uvažuje o tom, že by své pozorování zveřejnil nejen proto, aby se s ním podělil s ostatními, ale také proto, aby nezapadlo. Dejme tomu, že jde třeba o podzimní pozorování vodouše štíhlého, který se na den či dva zastavil na tahu na mělčině jednoho z jihomoravských rybníků. Tento druh se tu nevidí každý den a zprávu o jeho zastižení se hodí někde zveřejnit. Nadšený ornitolog moc možností nemá. Nalistuje tedy internetové stránky České společnosti ornitologické, otevře rubriku „vaše pozorování“ a zamyslí se: jde o pozorování ptáka na tahu, takže mu tím neublížím a připíšu i lokalitu, protože je všeobecně známá. Vyplní všechny rubriky a klikne na tlačítko „odeslat“. Tím podle vlastního názoru udělal to nejlepší, co mohl. Ovšem reakce na jeho čin mohou být diametrálně odlišné.
Tento nadšený ornitolog evidentně patří ke skupině lidí pohybujících se naší přírodou s dalekohledem na krku, kteří se rádi o svá pozorování podělí se svými kolegy a dají jim tímto příležitost získat v terénu vlastní zkušenost s ptačím druhem, který třeba sami u nás ještě neměli příležitost vidět. Vždyť na tom není nic špatného. Nejde o žádné vychloubání a nejedná se o údaj o hnízdění, který by v případě vzácného druhu nezveřejnili. Jedná se pouze o onu sdílenou radost.
Reakce od kolegů se stejným postojem k věci jsou jednoznačně pozitivní. Na mobil mu přicházejí textovky s gratulacemi k zajímavému pozorování a jiné s díky za skvělý tip a třeba i námět k ornitologickému výletu. S postupující dobou ale najde onen nadšený ornitolog ve svém mailboxu také reakce jiného druhu, negativní a urážlivé ohlasy, které ho odsuzují a nazývají jej pouhým sběračem ptačích druhů, kterému jde jen o zviditelnění vlastního jména a kterému absolutně nezáleží na ochraně ptáků. Dozví se například i to, že po zveřejnění jeho pozorování navštívil stejnou lokalitu nějaký fotograf, který si tam počínal tak bezohledně, že celé její ptačí osazenstvo „zradil“ takovým způsobem, že už se tam nevrátilo. Tyto ohlasy pocházejí od skupiny lidí vyznávajících absolutní utajení veškerých lokalit a pozorování. To, s čím se setkají v terénu se dozví maximálně několik jejich přátel, ale na veřejnost nesmí žádná informace proniknout. Nikde nepublikují a své poklady pečlivě ukládají do nejtmavějších koutů tajných šuplíků.
Nadšený ornitolog je z těchto reakcí rozpačitý, nadšení se mu vytrácí, je téměř rozhodnut už nikdy žádné své pozorování nezveřejnit. Pak si uvědomí jak snadno se dá žonglovat se slůvkem odpovědnost. On přece není viníkem. Bez zbytečných emocí sahá po čistém papírů, na který se pokouší zachytit všechna pro a proti, která mu víří hlavou:
Pozorování během tahu a zimování
Nejméně citlivé jsou informace týkající se výskytu určitého ptačího druhu na tahu nebo během zimování. Na tahu se u nás zdržují ptáci jen několik hodin, maximálně několik dní. Negativní vliv ze strany člověka je tedy minimální. V případě ornitologicky zajímavých zimujících druhů se většinou jedná o vodní ptáky, na které nemá pozorování stativovým dalekohledem ze vzdálenosti několika desítek metrů prakticky vůbec žádný vliv. Výjimkou jsou hejna hus pasoucích se v zimě v polích, která mohou být vyplašena přílišným přiblížením pozorovatele. Zde je nutné dbát zvýšené opatrnosti a hejna zbytečně nevyrušovat. Pozorování během tahu a zimování tudíž není nutné tajit.
Tajit hnízdní lokality?
Naopak nejcitlivější jsou informace týkající se hnízdění vzácného či ohroženého ptačího druhu. V tomto případě by lokalita měla být tajena, ale ne absolutně. Účinnou ochranu hnízdiště by měly zajistit informované zodpovědné orgány státní ochrany přírody. Zodpovědnost, kterou by si člověk vzal na svá bedra nevyzrazením informací o hnízdišti, je příliš velká a o její účinnosti by se dalo v mnoha případech pochybovat.
Pokud se hnízdiště nachází na lokalitě s určitým stupněm ochrany plynoucím z jejího statutu chráněného území (např. PP, PR, CHKO apod.), pak je situace jednodušší v tom, že jistá ochrana je hnízdícímu druhu již zajištěna legislativou (např. omezení volného pohybu v oblasti). Ani v tomto případě by neměly být zveřejněny konkrétní údaje o místě hnízdění. Pakliže se na internetu objeví informace typu: tenkozobec opačný, 1 pár, Břeclavsko (BV), jedná se o údaj natolik obecný, že nemá na úspěšné vyhnízdění vzácného druhu žádný vliv.
Horší situace nastane, když se rozhodne imaginární párek tenkozobců zahnízdit v místech, která nepodléhají vůbec žádné ochraně. I v tomto případě by se mělo hnízdění nahlásit zodpovědným orgánům ochrany přírody, které mají dostatečnou pravomoc k tomu zajistit, aby nebyl hnízdící pár po dobu hnízdění vyrušován.
Pštrosí politika
Důsledné tajení hnízdiště před každým s nadějí, že si jej nikdo nevšimne a ptákům se vyhnízdit přece jen podaří, může být sice v jednotlivých případech účinné, ale v konečném důsledku se jedná o krátkozraké uplatňování pštrosí politiky, která ničemu neprospěje. Lokalita může být kýmkoli beztrestně poškozena a díky absenci jakékoli ochrany třeba i nenávratně zničena. Byť by se pak ptáci v budoucnu na tuto lokalitu vrátili, nenaleznou zde již vhodné podmínky k zahnízdění. Každá lokalita významná z hlediska svého potenciálu k zajištění reprodukce vzácného či ohroženého ptačího druhu by měla být podchycena a veškeré úsilí ornitologů by mělo směřovat k tomu, aby jí byla poskytnuta náležitá forma efektivní ochrany. Pozorování, která mohou být s dobrým úmyslem zveřejněna z této lokality, ji mohou jednoznačně ublížit. Ovšem zodpovědnost padá na ty, kteří o jejím významu vědí, ale nadále ji nechávají bez ochrany.
V každém případě je zveřejnění dat týkajících se hnízdění vzácných či ohrožených druhů ptáků velice citlivou záležitostí a konkrétní údaje by se na veřejnost dostat neměly. Plně dostačující je informace výše uvedeného typu: tenkozobec opačný, 1 pár, Břeclavsko (BV). Tato informace pak může být po úspěšném vyvedení mláďat případně konkretizována pro potřeby faunistické komise.
Zodpovědnost za druhé
V předchozí otázce si tedy udělal náš nadšený ornitolog jasno, ale k přemýšlení tu bylo ještě další téma týkající se odpovědnosti za jiné, kteří mohou informace z jeho pozorování využít nejrůznějším způsobem.
Ornitolog, který svá pozorování na internetu zveřejní předpokládá, že se k nim dostanou kolegové stejného zaměření a se stejným vztahem k přírodě. Jeho předpoklad je správný. Určitě se nemusí bát toho, že na internetu číhají houfy záškodníků slídících po informacích, které by jim umožnily cíleně zmařit každé zmíněné hnízdění či vyplašit každého ptáka na tahu. Spíše by se mohl obávat nepřiměřeného chování ze strany některého nezkušeného kolegy či nadšeného amatérského fotografa. Samozřejmě, že největší nebezpečí úspěšnému vyhnízdění hrozí úplně od jiných osob, které o existenci ornitologických webů vůbec netuší, na lokalitu se dostanou náhodou a své dílo zkázy provedou s lehkým srdcem jen díky absolutní neznalosti a nezájmu (např. jezdci na motorových čtyřkolkách). Tuto alternativu ale nechme stranou. Těmto lidem neotevřela dveře k zajímavé lokalitě zmínka z ornitologického webu o nějakém pozorování. (Zde jen malé odbočení: Několik ornitologů o významu lokality ví; údaje jsou tajeny; lokalita tedy nemá žádnou ochranu a žádné zastání; její pustošení je beztrestné. Jiným případem je to, kdy má lokalita díky úsilí znalých ornitologů ochranný statut, v okolí jsou umístěny varovné cedule se zákazem vstupu a z narušení ze strany čtyřkolkářů lze jednoznačně vyvodit trestní odpovědnost – jsou tudíž postižitelní.)
Fotografové a sběrači fotek
Ale jak už bylo řečeno, zodpovědnost za informace zveřejněné na webu by mohla být přičtena na vrub jejich autora hlavně v případě nezkušeného ornitologa nebo amatérského fotografa, který zmíněnou lokalitu může navštívit a počínat si na ní ve vztahu k přírodě mírně řečeno nepatřičně.
Poslední dobou vystupují do popředí hlavně konflikty vyvolané fotografy. Digitální fotoaparáty všech kategorií jsou snadno dostupné a každý s patřičným vybavením může mít pocit, že se právě stal renomovaným fotografem volně žijící zvěře. Tímto fotografem se ovšem člověk stává až se zkušenostmi, které po dlouhých letech v přírodě nasbírá. V terénu je pak nenápadný, dokáže si ukrytý počkat, až k němu příroda sama přijde a hlavně nesnaží se získat snímek za každou cenu. Než aby zmařil hnízdění vzácného druhu, tak si za ním raději zajede někam do zahraničí, kde je mnohem běžnější.
Jeho opakem je nadšený sběrač snímků, který vyznává pravidlo maximálního přiblížení k fotografovanému objektu bez ohledu na to, co svým počínáním způsobí. Právě díky těmto lidem jsou mnohá pozorování tajena a tím je o informace ochuzena i komunita ornitologů, kterým respekt k přírodě nechybí. V terénu je třeba lidi s podobnými ambicemi upozornit na nepatřičnost jejich počínání, napomenout je, vychovávat.
Běh na dlouhou trať
Ano, právě výchova ve vztahu k přírodě, k jejímu respektování a bez jakýchkoli frází i k pokoře, je nanejvýš žádoucí. Popularizace činnosti spojené s pozorováním ptactva neboli birdwatchingem je jednou z možností, jak podchytit zájem široké veřejnosti o přírodu a jak tento zájem kultivovat do podoby, která by jí neubližovala a neškodila.
Takže tajit či zveřejňovat svá zajímavá pozorování, ptá se sám sebe náš nadšený ornitolog. Odpověď je již obsažena v tom, co bylo napsáno výše. Sám za sebe se rozhoduje i nadále zveřejňovat pozorování, která se nebudou týkat hnízdění a lokalit, které by mohl ohrozit. Sám za sebe se ovšem také rozhoduje postupovat takovým způsobem, aby se pokusil zajistit ochranu těmto lokalitám nejen jejich důsledným utajováním. Svá pozorování se bude snažit zprostředkovat ostatním vždy ve formě, ze které by byl patrný onen pomyslný vztyčený ukazováček, který říká: sdílená radost, dvojí radost, ale opatrnosti není nikdy dost …
