Pohádka o království skřivanů

Ti, kdo mě znají blíže, mi říkají Dudek. Nevím proč. Snad, že se tak trochu tvářím, dlouhý nos, neukázněná čupřina, snad že se mi občas po stranách hlavy objeví neviditelná křídla, díky kterým ztrácím kontakt ze zemí, a třeba jen tuší, nebo dokážou vycítit ten toulavý gen, který si mě cestou na svět našel, a který se projevuje až nekritickým obdivem k opeřeným tvorům, jejichž svět postrádá naše omezení, naše hranice a realitu naší zdánlivé svobody. Ano, ten gen v sobě mám, vím to, protože ho cítím. Způsobuje neklid, který se vytrácí jen tehdy, když můžu být s dalekohledem u očí nablízku divokým ptákům v jejich přirozeném prostředí. A nejsem sám, komu byl ten gen dán do vínku, je nás hodně, a v angličtině se nám říká birdwatcheři, bratrstvo snílků zahleděných k obloze.

Nejde o nic výjimečného, takových bratrstev je spousta. Každý v sobě má svůj zvláštní gen. Některé ovládá tak, že určuje jejich každodenní život a práci, kterou dělají, jiní se s ním naučili žít a dávají mu jen svůj volný čas. Jedni oblékají zbroj, další kožené kombinézy a jiní třeba připínají křídla. Je to fascinující.

Držím svůj gen na uzdě, musím. Svoji volnost dostává většinou s víkendem. A tak je tomu i dnes. Je pátek, obloha je zatažená a předpověď se stále mění, spíš k horšímu. Před dvěma týdny mě zvědavost mého genu náhodou přivedla do království skřivanů, do země tak trochu zapomenuté člověkem, do zákoutí starých časů, která dnešní člověk ještě nestačil tak úplně zničit, nepozorností, nedůsledností.

Z města odjíždím za deště. Překvapivě snadno se proplétám nepříliš hustým provozem. Držím si svoji oblíbenou neuspěchanou cestovní devadesátku, objíždím nějakou tu uzávěru, následuje několik kliček a jsem u jižní brána zapomenutého království. Lze ji snadno přehlédnout, vlastně ani není vidět, ale já už vím, co se stane, když vstoupím. Čas se vrací zpět o desítky let. Jsem ve stepní krajině s dalekými obzory. Může to být stejně tak východomaďarská puszta, polopoušť kdesi v Maroku nebo kus nekonečné středoasijské pláně s vysokou oblohou. Poprchává, ale všude se spolu s kapkami deště snášejí k zemi stříbřité úlomky zpěvu skřivanů. Jsou jich desítky, visí ve vzduchu, přeletují nízko nad zemí, prohánějí se, třepetavě sedají do trávy. A všude pobíhají zajíci a odpočívají skupiny srnčí. Přesouvám se k zapomenutému stohu, v jehož okolí je vzduch prosycen hutnou vůní vlhké slámy. Zde bude moje dnešní základna.

Západnímu obzoru vévodí magnetická hora. Už vím, že s přibývajícím dnem ztrácí na své síle, která je nejsilnější hned po ránu. Teď ji opouštějí bělostné útržky. Za mávání křídel poletují vzduchem a ozývají se skřípavými hlasy. Míří k nocovištím. Prozradí je kresba v peří i hlasy. Ti s křídly celými bílými jsou racci černohlaví. Počítám nejméně čtyři. Tmavým protipólem bělostných racků jsou dravci, luňáci červení a hnědí, káně, třepetající se poštolky. Stále prší. Chodím trávou a mám mokré boty i oblečení. Nevadí mi to. Jsou chvilky, kde v krajině kolem sebe vidím věci, které znám z podobných míst za hranicemi, dropy, orlíky, kalandry… jsou to jen živé představy, ale věřím, že kdybych sem jezdil roky, postupně by se mi všechny zhmotnily a staly se skutečností.

Blíží se večer a déšť je lehčí a lehčí, až se úplně vytrácí. Vytahuji skládací židličku a stále s dalekohledem po ruce prohlížím okolí. Věděl jsem, že tu jsou, ale ukazují se teprve teď. Kulatá tichá křídla, velké žluté oči, několik nenápadných přeletů a opakované hlasy spojené s tokem – pustovky. Když jsem je před dvěma týdny viděl poprvé, za slunečného dne létaly v obloucích vysoko vzduchem, spouštěly křídla pod tělo, v pádu s nimi trhavě zatleskaly a zase letěly dál. Neskutečná podívaná. Teď tak nápadné nejsou.

Narychlo stavím stan a otevírám španělské červené. Za pár korun spousta plné chuti. Předpověď ukazuje jen okno v dešti, který se má vrátit. Vychutnávám si to. Popíjím víno, hlavu zvrácenou k temné obloze bez hvězd, zapomenuté kapičky deště mi padají do obličeje a z pláně přede mnou se čas od času ozývá tlumené, opakované hu-hu-hu-hu. Z mobilu si tiše pouštím naříkavý hlas dytíka. Přesně ten sem také patří. Hladina v lahvi klesá, vlhké seno voní, panuje bezvětří a já tu vlastně nejsem sám. Je mi fajn, můj zvláštní gen je také spokojený, žádná z misek mých vnitřních vah neutíká té druhé, panuje ve mně rovnováha, trpělivé smíření, spokojenost. Zen pod zamračenou oblohou, zen bez očekávání, zen uprostřed plání, o samotě. Splývám se svým okolím, rozpouštím se v čase, a na tváři se mi báječně křiví rohlík.

S vracejícím se deštěm lezu do stanu spát. A nevím, jestli se mi to jen zdá, ale čas od času stále slyším řady tichého houkání.

Probouzím se do pošmourného větrného rána. Plátno stanu se mi hlasitě plácá těsně nad obličejem. Ale neprší a trhliny v oblačnosti se zvětšují. Magnetické hoře na západě se přes noc vrátila síla. Nízko nad zemí se k ní pohybují přitahována bílá těla racků. Menší i větší skupiny. Někteří ptáci mě míjejí ve vzdálenosti několika metrů. Jako bych tu nebyl. Jako by neznali člověka. Nedaleko se pasou srny, v divokých výkrutech se nízko nad zemí prohánějí čejky a ve zpěvu skřivanů by se člověk mohl sprchovat. Procházím se po okolí. Zajíců jsou desítky. Deset, dvanáct se jich honí za sebou, zastaví se dva metry přede mnou a jen zvědavě hledí. Na hlinitém kopečku sedí bělořit a zpívá hlasem, který u nás člověk tak často neslyší. Ve vzduchu zaštěbetá několik vlaštovek, přelétne první z vracejících se břehulí a lov sem přivádí luňáky. Břehulí budou brzy desítky a provázet je budou nezaměnitelné hlasy vlh. Přílet navrátilců z jihu vrcholí.

Vítr je ledový, ale včerejší déšť vysouší první sluneční paprsky. Nechce se mi, ale musím se vrátit do reality. Moje malé dobrodružství bez kotvy v prostoru a tak trochu i v čase končí. Příběh, který jsem mohl stejně tak číst, jako prožít, pro tentokrát odložím, a budu se těšit, až se k jeho dalším stránkám zase brzy vrátím. Zdejší království skřivanů má i severní bránu, kterou chvíli před polednem opouštím krajinu zapomenutou člověkem. Vím, že jeho pozornosti nakonec neujde, ale do té doby, doufám, se sem budu moci ještě vracet.

PS: Události a osoby v tomto příběhu mohou, ale nemusí být založeny na reálných základech. 🙂

Racek černohlavý (Ichthyaetus melanocephalus).

Byli všude, skřivani polní (Alauda arvensis).