Po večerech si teď čtu knihu Phoebe Snetsinger: Birding on Borrowed Time. Její autorka svého času vévodila žebříčku těch, kteří pozorovali nejvíce ptačích druhů na světě. Základní fakta z jejího života jsem uvedl v článku věnovaném soutěžnímu birdwatchingu a znovu je zmíním na konci tohoto příspěvku. I teď, deset let po své smrti, Phoebe stále ještě figuruje jako jediná žena na čtvrtém místě tohoto žebříčku.
V souvislosti s kampaní, kterou letos rozjela RSPB a která je zaměřena na nalezení zbytkové populace kolihy tenkozobé (Numenius tenuirostris), mě zaujalo vyprávění, ve kterém Phoebe líčí svoji vlastní zkušenost s tímto kriticky ohroženým druhem. Jde o vyprávění zábavné i poučné, které přesně zachycuje některé aspekty birding – koníčku, kterému se mnozí z nás věnují. Všem zájemcům o birdingu zmíněnou knihu doporučuji. K sehnání je v internetové prodejně NHBS.
Phoebe Snetsinger: Birding on Borrowed Time
American Birding Association 2003, str. 144 – 147
Rok 1991 končil improvizovaně výletem do Maroka – a pravděpodobně tím nejukázkovějším příkladem twitchingu zaměřeným na jeden jediný druh, jaký jsem vůbec kdy podnikla. Každopádně mi to tehdy přišlo jako dobrý nápad. Koliha tenkozobá, coby dříve běžný druh zimující v jižní Evropě a severní Africe, se během posledních dvaceti let náhle ocitla na pokraji vyhynutí. O jejích hnízdištích je známo jen velice málo. Předpokládá se, že leží v sibiřské tajze, což z ní dělá migranta, který táhne v nezvyklém východo-západním směru.
Koncem 80. let byli v Maroku zastiženi na zimovišti čtyři nebo pět ptáků, poté v zimě na přelomu roků 1990-91 jen tři (jeden z nich byl zraněný), všichni adultní a všichni na jednom malém mokřadu v příbřežní části severozápadního Maroka. Loňského listopadu a v prosinci se dali všichni tři ptáci docela snadno zastihnout v polích ohraničující mokřad Merja Zerga. Tou dobou jsem bohužel byla kdesi na druhé straně světa a poté se rozhořela válka v Perském zálivu. Na vzácnou kolihu jsem ale nezapomněla a říkala jsem si, že by stálo za pokus ji najít v případě, že by se letos zase objevila na svém pravidelném zimovišti. V prosinci by se pak dal zvládnout krátký výlet do Maroka přes Londýn, kde bych vyzvedla jednoho společníka.
Aktuální informace o tom, jak to poslední dobou s kolihami v Maroku vypadá, se daly získat jen velice obtížně. Ještě začátkem prosince se nepodařilo zjistit ani mému anglickému kolegovi vůbec nic nového. O týden později mě ale kontaktoval s velice lákavou zprávou: jedna koliha se vyskytovala na zimovišti v Maroku koncem října a pozorována byla ještě 9. listopadu – tedy před měsícem. Za předpokladu, že jde o zimujícího ptáka, tak by se měl zdržovat na lokalitě i teď. To mi stačilo. Byla jsem rozhodnuta zkusit štěstí. Vyhlídky na úspěch byly sice dost nejisté, ale v podobných případech to tak bývá vždy.
Zmíněný kolega ze Skotska, Richard Schofield, kolihu tenkozobou také ještě neviděl a tak jsme se dohodli, že se potkáme na londýnském letišti Heathrow, tady nasedneme na let do Tangieru, který zajišťují Marocké královské aerolinie a tam si pak půjčíme auto. Plán vypadal docela dobře: nenáročná hodinová jízda jižním směrem z letiště k hotelu, druhý den brzy ráno další hodinka jízdy k Merja Zerga a dva celé dny budeme mít na to, abychom kolihu našli – mezi několika tisíci dalších bahňáků.
Každý už jistě slyšel o londýnské mlze a já sama jsem jich také pár zažila. Žádná z nich ale nebyla taková jako ta, která mě čekala po příletu. Naše letadlo ze St. Louis přistálo za mlhavého rána v Gatwicku bez vážných problémů a já se i v mlze dostala na Heathrow s tím, že ještě ten stejný den budu pokračovat letem v 16 hodin do Tangieru. Richard měl s Aberdeenu přiletět zhruba v jednu po poledni. S postupujícím časem byla mlha venku hustější a hustější a stále častěji se na odletové tabuli objevovaly u jednotlivých letů nápisy „zpožděno“ nebo „zrušeno“.
Marocké aerolinky přesto i nadále zůstávaly na tabuli s nápisem „check-in“. Moji letenku měl bohužel Richard, který se stále ještě neukázal. Ještě kolem šesté hodiny uprostřed vzrůstajícího chaosu na Heathrow hlásaly Marocké aerolinky trochu zmateně, že všechny pasažéry, kteří projdou check-inem, dopraví alespoň do Paříže. Bez letenky jsem se ale do odletové haly nemohla dostat. Byla jsem bezmocná a stále jsem musela čekat na Richarda (nebo spíš na Godota, jak se zdálo). V 19:30 se konečně objevil s pološíleným výrazem ve tváři. Kvůli mlze v Londýně uvíznul na celý den v Glasgow. Ve stejný moment vyhlásily Air Maroc, že všechny pasažéry, kteří prošli přes check-in, dopraví alespoň k lince Air France, která odlétá do Paříže. Teď, když jsme měli oba svoje letenky, jsme rychle absolvovali potřebné procedury a protlačili se do skupiny šťastlivců, kterým bylo umožněno konečně opustit mlhou přikrytý Londýn.
Přes noc jsme tedy cestovali do Paříže a doufali jsme, že příštího večera stihneme let do Tangieru – měli jsme 24-hodinové zpoždění oproti našemu plánu a nemohli jsme ani uvědomit půjčovnu aut, že naše rezervace stále platí. Zdálo se, že celý tento náš podařený výlet není vůbec dobrým nápadem. I v tom nejlepším případě, že se nám podaří bez problémů půjčit auto, tak nám zbude pouhý jeden den k nalezení kolihy. Ani jeden z nás tu lokalitu neznal i když jsme měli vcelku dobrou mapu a řadu referencí z předchozích let. Pod kontrolou jsme to neměli ani náhodou.
Hladce jsme opustili Paříž a do Tangieru jsme dorazili v 8:30 večer s jednodenním zpožděním. Richard se prodral skrz zákazníky Avisu, kde nás překvapivě stále ještě čekali. Dalším hvězdným činem Air Maroc bylo to, že se jim podařilo ztratit Richardova zavazadla, ve kterých měl gumáky, stativ a část oblečení – vše, co nutně potřeboval.
Maroko (přinejmenším jeho severozápadní část) má skvělou silniční síť a my jsme bez problémů našli jižně od Larache slušný hotýlek. Přesto budeme muset vstávat už kolem páté ranní, abychom se včas dostali k Merja Zerga. Čekala nás další krátká noc bez dostatku spánku. Pro mě to byla už třetí v řadě za sebou. Probudili jsme se do mlhy (později jsme se dozvěděli, že to bylo jediné mlhavé ráno za poslední týden) a vyrazili jsme na cestu k Merja Zerga, kde na nás čekali místní. Muži a chlapci pasoucí v okolí dobytek na nás začali dotírat a znepříjemňovat nám život tím, že si bez přestání vynucovali nepřiměřené poplatky za tzv. „hlídání našeho auta“ a podobně. Jeden z Maročanů zůstal u auta, zatímco zbylý hrozen místních, výhradně mladých neovladatelných hochů různého věku, nás dále pronásledoval a naléhavě se dožadoval peněz a cigaret (Richard zapomněl své duty-free cigarety v letadle). Bylo to nepříjemné a nedali nám ani chvilku volného času, kdy bychom se mohli věnovat tomu, proč jsme sem přijeli.
Mlha vydržela až do deváté hodiny a tak jsme ztratily ty nejlepší ranní hodiny. Prošli jsme několik kilometrů lokality v místech, kde by se koliha mohla zdržovat a ve snaze ignorovat neustálé nepříjemné agresivní výpady místních jsme pročesávali zbývajícím stativákem (mým) okolí. Měla jsem na sobě holínky, ale stejně jsem byla zablácená a postříkaná vysoko nad koleny. Richard se pachtil skrz bahnité plochy ve svých jediných botách a cestovních kalhotách. Když se mlha konečně začala zvedat, mohli jsme vidět tisíce břehoušů černoocasých, nějaké jespáky bojovné, vodouše rudonohé, kulíky bledé a další spousty bahňáků včetně několika běžných kolih velkých.
Minulo poledne a my jsme byli stále neúspěšní. Byli jsme unavení, hladoví (bez snídaně), a psychicky vyčerpaní z dlouhého cestování a stresu způsobeného davem, který nás stále doprovázel. Neustále se nám vracel pocit, že to nebyl vůbec dobrý nápad sem vyrazit – bylo to drahé, bezúčelné a nedávalo nám to žádnou radost. Nakonec, vždyť jediná zpráva, na základě které jsme sem vyrazili, byla stará celý měsíc a týkala se jediného ptáka. Možná, že už dávno odletěl nebo ho dokonce někdo zastřelil. Ke všemu byly všude kolem nás na mělčinách jezera tisíce velkých bahňáků (a bezpočet menších), kteří se zdržovali příliš daleko na to, abychom si je mohli prohlédnout. Poslední zbytky odhodlání najít jediného ptáka v tom obrovském množství dalších bahňáků během jediného odpoledne se vytratilo, když jsme si uvědomili za jakých okolností se tu nalézáme.
Jediné, co se dalo teď dělat (poté, co jsme zaplatili za hlídání našeho auta a utekli před křičícím davem, který nás pronásledoval), bylo zajít na oběd do města. V Cafe Milano je veden deník, do kterého zapisují birdeři z celého světa svá pozorování. Když jsme jej otevírali, tak v nás opět vzklíčila naděje smíšená s hrůzou. Dozvěděli jsme se, že řada birderů z Evropy tu během minulého týdne pozorovala jednu nebo dvě kolihy tenkozobé. Někdy je nalezli až po dlouhém hledání, ale většinou to bylo na „obvyklé ploše“ (kde jsme hledali ráno). Poslední pozorování pocházelo ze včerejšího rána (samozřejmě, že nebyla mlha), kdy jsme tu mohli být také, ale namísto toho jsme trčeli na letišti v Heathrow.
Právě v tom momentě se zjevil deus ex machina. Do kavárny vešel Hassan, který o sobě prohlásil, že je místní znalec a že provázel už řadu birderů při hledání kolihy tenkozobé. Nabídnul nám tím své služby. Podle něj by to neměl být žádný problém – až na to, že budeme muset znovu projít tu stejnou plochu, co jsme prohledávali ráno. Budeme muset začít o pár kilometrů jižněji, řekl a připustil, že odpolední pozorování kolihy je dost výjimečné. Náš zpáteční let do Londýna (dvakrát týdně) odlétal z Tangieru zítřejšího rána.
Hassan mi nesl stativák (svoji optiku neměl, stejně jako obuv – šel bosý) a krátce poté, co jsme přišli na lokalitu, jej postavil, namířil na prvního ptáka a vzrušeně mi oznamoval: Madam, pojďte se podívat! Podívala jsem se a viděla běžnou kolihu velkou, což mi potvrdil i Richard. Pocítili jsme nedůvěru. (Hassan určitě znal prostředí, ve kterém se koliha tenkozobá zdržuje a v tomto případě byl asi stejně jako mnoho ostatních jen obětí vlastní horlivosti. V každém případě byl pro nás přínosem, protože jako místní autorita věděl, jak to zařídit, aby nás nepronásledovala dotěrná banda mládeže. Byli jsme díky němu absolutně volní a nerušení po celé odpoledne.)
Nezbylo nám, než pokračovat dál do míst, která jsme z jiného směru s Richardem procházeli ráno. V naší blízkosti byly stále tisíce břehoušů a jedna podivná koliha velká. Všichni ptáci začali teď odpoledne opouštět travnaté mokřiny a přesouvali se na holá bahna mělkého jezera k nocování. Naše naděje se vytrácela stejně rychle jako denní světlo.
Richard zaregistroval čtveřici odpočívajících kolih několik stovek metrů od nás na jezeře. Hlavy měly pod křídly, ale jedna se zdála být menší. Díky stativáku jsme zjistili, že ten pták má na hlavě tmavou čepičku a zřetelný proužek nad okem. Zobák byl při rychlém pohledu v okamžiku, kdy pták na chvilku zvednul hlavu – krátký! Buď by to mohla být koliha malá nebo … ? Nakonec se nám oběma podařilo slušně si prohlédnout celý vršek hlavy – byl celý tmavý, žádný světlý proužek uprostřed – určitě tedy nejde o kolihu malou! Nešlo ani o kolihu velkou – pták byl podstatně menší s krátkým zobákem. Bahnitý okraj jezera se nezdál být příliš pevný, ale zjistili jsme, že se po něm dá pohybovat. Brodili jsme tak dlouho, dokud mi bahno nezačalo přetékat přes okraj holínek a dostali jsme se tak na poloviční vzdálenost ke kolize, což nám stačilo tak akorát na to, abychom bezpečně rozeznali tmavé skvrny na křídlech. Pták se probudil a pohyboval se po okolí ve společnosti svých větších příbuzných. Mohli jsme si prohlédnout každé jeho pírko, včetně tenkého v celé délce tmavého zobáku. Byla to nádhera! Viděli jsme dokonce i kontrastní kresbu na roztažených křídlech těsně poté, co pták odlétl pryč a daleko na jezero k nocování.
Pak začalo poctivě pršet, ale to nám už vůbec nevadilo. Vyhráli jsme. Během našeho výletu se pokazilo všechno, co se vůbec pokazit mohlo – krom jedné důležité věci. Ten nápad podívat se do Maroka nám nakonec nepřipadal zase tak špatný.
Phoebe Snetsinger se narodila v roce 1931 v Illinois. Po svém otci, reklamním magnátovi Leo Burnettovi, zdědila menší jmění, které využila k financování svých výprav za ptactvem. O ptactvo se začala zajímat už v roce 1965. V roce 1981 jí lékaři diagnostikovali poslední stádium rakoviny kůže s tím, že jí dávají maximálně rok života. Namísto, aby Phoebe podlehla beznaději a smířila se s přicházející smrtí, tak se vydala na Aljašku pozorovat ptáky. Poté, co se vrátila, zjistila, že postup její nemoci stagnoval. Se vší vervou se tedy pustila do dalších výprav směřujících často do velice odlehlých a nebezpečných oblastí jen proto, aby viděla tolik ptačích druhů, kolik dokáže a stihne. Na každou výpravu se velice pečlivě připravovala a vedla si podrobné záznamy s nákresy.
V roce 1999 se zúčastnila expedice na Madagaskar. Dodávka, ve které jela s dalšími birdery měla nehodu, během které zahynul jediný člověk. Byla to Phoebe. Jejím posledním druhem, který po téměř dvou desítkách let v roli „pacienta v posledním stadiu rakoviny“ viděla, byla vanga červenoramenná (Calicalicus rufocarpalis), která byla popsána jako nový druh jen o dva roky dříve. Z jejích pamětí vydaných posmrtně (Birding on Borrowed Time) lze snadno pochopit, jak jí její koníček – pozorování ptactva, pomohl, aby se vyrovnala se svojí zákeřnou chorobou. Až do své smrti viděla více ptačích druhů, než kdokoliv jiný na světě (en.wikipedia.org).
Phoebe Snetsinger v roce 1999. Zdroj: http://stltoday.mycapture.com/
