29.-30.12.2018: Setkání ke konci roku

Sobota 29. prosince:

A jede se do terénu. V autě mi sedí Franta a Tóma a kousek pod Brnem se máme na jednom parkovišti sejít ještě s Jardou. Je zataženo, ale neprší. Pofukuje studený Z vítr, po sněhu už dávno není ani památky. Typický blátivý konec roku. Když hlídkujeme na parkovišti, letí severním směrem dvě menší hejna hus. Jinak je kolem ticho a mrtvo. Doufejme, že nás nebude ptákuprostá krajina provázet po celý den.

Jarda přijíždí i s manželkou. Můžeme se přesunout k Pohořelicím, kde se chceme podívat po husách podrobněji. Tam už na nás čeká Lenka. Když stojíme u krajnice na jižním kraji města, poletují oblohou desítky husích hejn. Ptáci nám připadají poplašení a zmatení. Nebe křižují všemi směry a je jich opravdu hodně. Na vzdáleném poli si všímáme hejna pasoucího se na ozimu. Přejíždíme blíže a opět parkujeme u krajnice.

Ptáci se brzy zvedají. Větší část se jich postupně vrací a část odlétá pryč. Všímáme si letící bernešky rudokrké a husice rezavé. Na kraji frekventované silnice je postávání u stativáků poměrně nebezpečné a husy jsou navíc za terénní vlnou. Jsme zhruba v úrovni Velkého Dvora, kde registrujeme na druhé straně hejna postávat u dalekohledů na kraji větrolamu další birdery. Objíždíme pole s hejnem a přidáváme se k nim. Jsou to staří známí, se kterými se později večer máme sejít ve sklípku v Dolních Bojanovicích. Tohle setkání ke konci roku se stává tradicí. Z míst, kde teď stojíme, je hejno pasoucích se hus krásně přehledné. Kluci říkají, že tu před tím, než jim ptáky vyplašil nějaký chlapík snažící se je vyfotit mobilem, bylo sedm bernešek rudokrkých a čtyři bernešky bělolící. Vítr je studený a leze pod oblečení. Přesto se mírně vibrující zimou vydržíme do hejna dívat dobře půldruhé hodiny. Husice rezavá je jasná, svítí mezi tmavými hřbety běločelek do dáli. Postupně nalézáme čtyři bernešky bělolící a na konec i dvě bernešky rudokrké. Ptáků před sebou můžeme mít tak 7 tisíc. Límec není vidět žádný. Když v jedenáct končíme, dost ptáků hejno postupně opouští. Je čas, kdy se husy přesouvají na vodu.

Přejíždíme rovnou na hráz k Dolním Věstonicím. Potkáváme další známé. Některé potkáme také večer ve sklípku. Na blízkém ostrůvku sedí orel mořský a další hřaduje na dubovém torzu trčícím z hladiny dolní nádrže. V okolí jsou vidět hlavně kachny a samec morčáka malého. Od kolegů se dozvídáme, že na schodech u Strachotína pozorovali deset sněhulí, ale že místo opustily a odlétly někam pryč. Jdeme to na chvilku zkusit a také se tam projít. Bez úspěchu.

Je čas přesunout se na Pálavu. Je zataženo a teď, hodinu po poledni, máme pocit, že už přichází večer. Panuje podmračené příšeří. V Pastorkově lomu zedníček není. Pokračujeme tedy dál pod Martinku. Tady už máme štěstí. Zedníček ale šplhá v nejvyšších partiích skalní stěny. Později večer se dozvídáme od kamarádů, že ve stejný čas, co my jsme koukali na zedníčka u Martinky, oni pozorovali dalšího ptáka v Soutěsce. I letos tu zřejmě budou nejméně dva. Stěny Soutěsky už neprohlížíme. Blíží se třetí hodina po poledni a my ještě nejedli. Jede se do Ivaně na papec.

Unavení z celodenního pobíhání terénem a nacpaní jídlem působíme poněkud sklesle. Teď by to spíš chtělo někde se natáhnout a zdřímnout. Namísto toho jedeme do sklípku. Přijíždíme o něco dříve, ale to téměř všichni, se kterými se tu máme sejít. V místnosti nad sklípkem už praská v krbových kamnech oheň, voní připravovaná krkovice a netrvá to dlouho a už před námi stojí i sklenice s vínem. Následuje koštování. Už dlouho jsem nepil tak skvělá vína. Čevelovic sklep můžu všem jen doporučit. Pak už je prostor pro povídání a zpívání při kytarách. Výborný večírek zakončujeme rozumně před třetí hodinou ráno.

Minimalistický snímek letící bernešky rudokrké (Branta ruficullis) od Pohořelic.

Neděle 30. prosince:

Vstáváme něco po sedmé. Hlava je čistá, víno bylo dobré. Venku nás čeká uplakané ráno připomínající teplotami spíše předjaří. Občas se ozvou z oblohy hlasy hus. Na jabloni ve vedlejší zahradě přistává strakapoud velký a stehlík. Loučíme se a každý vyjíždíme jiným směrem.

S Frantou a Tómou se jedeme krátce podívat k Mutěnicím na vypuštěný rybníček U Petra, na jehož bahnech se zdržují lindušky. Chceme se mrknout, jak se teď v zimním šatě liší lindušky luční a horské. Člověk z nížin se přece jen tak často s linduškami horskými nesetká. Ta příležitost přichází jen v podobě zimujících ptáků. Lindušky jsou na svém místě. Převládají luční, horských nacházíme při běžné prohlídce jen dvě nebo tři. Několikrát kolem přeletuje konipas horský. Takže splněno. Teď bychom se ještě na chvíli vrátili ke včerejším husám u Pohořelic.

V momentě, kdy se blížíme ke včerejší lokalitě, volá Jarda Šimek, že právě kouká do malého hejna hus u Drnholce, že se mu konečně podařilo najít dvě husy malé a že tedy konečně může věřit v existenci tohoto druhu, který se mu dlouhá léta vyhýbal. Na včerejším místě prý není ani brko. Nezastavujeme a pokračujeme k Drnholci. Na ozimu se tu pase asi tisícovka běločelek. Jarda sedí na židličce u stativáku a kochá se husami malými. Je zataženo a prší, ale husy jsou krásně čitelné. Ke své velké potěše se mi daří přečíst černý límec jedné husy běločelé (YEC). Doma pak zjišťuji, že je to stará známá, která byla límcem označena v roce 2010 v Nizozemsku. Osobně jsem se s ní setkal 8.3.2014 u Pohořelic, 30.1.2016 u Pasohlávek a 6.2.2016 u Přibic. Z takových setkání mám opravdovou radost. V hejnu je vidět i jedna berneška bělolící. V průběhu pozorování volá Honza Grünwald, že mají na Novomlýnské zdrži kousek od Dolních Věstonic podezření na poláka vlnkovaného. Neváháme.

Hustě prší. Připadáme si jako nějaká birderská pátračka urgentního nasazení, když se ve třech autech za sebou ženeme k Dolním Věstonicím. Na místě na nás čekají dva Honzové – Studecký a Grünwald. Podezřelého poláka opravdu za chvilku nacházíme v menším hejnu poláků velkých. Stejně jako ostatní se co chvíli potápí a loví slávičky. Připomíná menšího samce kaholky. Hlavu má zašpičatělou náznakem kratičké chocholky, hřbet šedý, boky bílé. Bohužel to samec poláka vlnkovaného není. Chybí jemné vlnkování hřbetu a hlavně zobák nemá jen černý nehet, ale liší se i jinými znaky. Nejspíš se jedná o křížence poláka velkého a chocholačky. Škoda. Ale pták je to pěkný a zajímavý. Po poláku dlouhozobém by to byla další rarita. To by se pak až nabízela myšlenka na to, že tu někdo tyto exotické zatoulance záměrně vypouští. Chvílemi vydatně prší. Prohlížím ještě nejbližší okolí, ale kromě tradiční sestavy kachen posledních dní, nic zajímavého není vidět. Tož tak, loučíme se s birderskými buldoky a rozjíždíme se k Brnu. Dobré to bylo, čím víc očí, tím je to venku zajímavější. Tak snad zase za rok.