Poslední den prodlouženého víkendu. Rodince slibuji výlet za ptáky. Je sice zataženo, ale naštěstí neprší jako včera. Vyrážíme. Chlapi se na zadním sedadle pořád dohadují a mlátí. Těším se, až je vyženeme ven. Tam se snad vyblbnou.
Napřed míříme k jezeru u Annína. Hladina je klidná jako zrcadlo. Kluci jsou hned u vody a Franta má za chvíli mokro v botech. Pozorování od kolegů z minulého týdne tu zmiňovala potáplici malou a turpany. Máme smůlu. Nejběžnější jsou lysky, pakkachny, chocholačky a u druhého břehu husice liščí. Situaci nemění ani přejezd k jižnímu konci pískovny. Přibývají tu jen dalšílysky.
U Troubek se klukům naštěstí nechce z auta. Blikají na nás světly, zamykají se a my s Pepem v poklidu projíždíme hladinu stativákem. Kachen je tu zhruba 750, kormoránů 220 a jediné zpestření té jednotvárné masy běžných druhů představuje pármorčáků velkých.
K Hradeckému rybníku jedeme panelkou přes pole. Míjíme hromady cukrovky. Abych si připomněl tu sladkou zemitou chuť, jdu odseknout kus jedné řepy. Kluci jsou překvapeni, jak je sladká. Pepe ji zkouší prvně v životě. Stále je co objevovat. Hradecký rybník je v podstatě celý vypuštěný. Vidět jsou jen racci chechtaví a bělohlaví, volavky popelavé a bílé a kachny. Je po honu. Kousek od sádek je prázdný výřad. Možná i to je důvodem velice bídného početního i druhového vzorku opeřenců. Jen ledňáčcise prohánějí podél břehů a vlastně celé dvě hodiny, které tu trávíme, nás doprovází jejich křik. Kluci prolézají bahnité břehy, hážou kameny do zbytků kaluží, stále někde pobíhají, nacházejí uhynulé zbytky racků a kachen… Klidné pozorování jim nic neříká. Ale proč taky? Stejně tu nic není. Až nás pískavý hlas nutí, abychom se rozhlédli po obloze. Dvojici kulíků bledýchdoprovází dvojice jespáků obecných. Ptáci se několikrát vrací a pak odlétají k jihu. Stejně jako hejno hus běločelých. Ne že bych byl z dnešního podmračeného nějak nadšen, ale Pepe se zdá být spokojený a kluci snad také dají na chvíli pokoj.
Na oběd přijíždíme k rybníčku Pod Hrází v Kojetíně. Šerosvit dopoledne, které máme za sebou, se rozjasňuje díky kachně s knedlíkem a zelím, která se objevuje na talíři přede mnou. Nakonec to nebude tak bídné, jak to zpočátku vypadalo. S plným pupkem se jdu ještě podívat k rybníku. Je tu snad 90 labutí velkých a až na druhé straně vody je i stará známá labuť zpěvná se žlutým límcem označeným kódem 7R42. Už jsem ji dlouho neviděl. Začíná pršet. S odkrveným mozkem si jízdu v dešti krátím mikrospánky, jak s oblibou říká kamarád Jura Ševčík. Samozřejmě, že jde o nadsázku, i když dušičkově ospalé a upršené počasí k tomu vybízí.
Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) z Kojetína s výrůstkem na zobáku.
