Čtvrtek 20. srpna:
Po dvou nebo třech deštivých dnech zase vylezlo slunce, ale teploty se naštěstí nad třicítku nevrátily. Počasí se však může snažit sebevíc a pěkný den vám přesto nezajistí. I můj dnešní čtvrtek byl spíše neveselý. Pohřeb, loučení, v člověku to vyvolává smutné myšlenky a tak jsem rád, že jedeme s Lolkem za zády ven.
Slunce svítí, vane mírný, ne příliš teplý severovýchodní vítr a my hladce ukrajujeme kilometry směrem k jihu. Vybrali jsme si nekonečnou placku Znojemska. Chceme se tu jen tak potulovat, spíše mimo lidskou civilizaci objevovat ztracená, obyčejná místa, která za cíl běžnému turistovi neslouží.
Nacházíme si větrolam u jehož severního cípu parkujeme. Něco k jídlu, pivko na žízeň a světla rychle ubývá. Kluci pobíhají po okolí, bojují s lebedou, Franta střílí lukem a my s Pepem sedáme ke stolku s výhledem do krajiny a otevíráme víno. Šeří se a po obloze se třepetají netopýři. S křikem nad polem přeletuje skupinka vodoušů bahenních. Kluci počítají vagóny projíždějících vlaků. Nikde nikdo. Za větrolamem leze na oblohu dorůstající měsíc, obloha tmavne a začínají se rojit hvězdy. Souhvězdí se nad námi zhmotňují jedno po druhém a vzduch je příjemně chladný. Je fajn takhle sedět při červeném a hledět do šeřící se a temnící krajiny. Ani ty myšlenky už nejsou tak těžké.
Mělká louže s bahňáky, to je to pravé zpestření pozdního léta – zde vodouši tmaví (Tringa erythropus) a bahenní (T. glareola).
Pátek 21. srpna:
Budík mi pípá jako do práce, před půl šestou. Nerozmýšlím se a s oblečením v ruce lezu z karavanu ven. Obloha se vlní oblačností a v polích leží řídká mlha. Je to krása. Sedám do auta a přejíždím k blízkým nádržím.
Zpočátku panuje ještě šero a stativák mi ukazuje jen nezřetelné siluety ptáků, ale brzy se východní obzor rozjasňuje vycházejícím sluncem, jehož paprsky propůjčují mlze zalévající krajinu zlatavé kontury. Začíná jedna z nejkrásnějších částí dne – chladivé ráno rozhořívajícího se dne. Nesměle zpívá pěnice hnědokřídlá. Sčítám potápky malé (56 ex.) a několik stovek kachen, postupně objevuji na předělu staré břehové vegetace a vody první bahňáky – pisíky, vodouše bahenní, bekasiny. Z dálky ke mně přilétá pokřik kolihy velké a mimo lokalitu se z pole zvedá stohlavé hejno čejek, které stejně rychle zase mizí. Nade mnou přeletuje linduška ozývající se tenkým vysokým psííí. Řekl bych, že doba rudokrček je tady. U vedlejší vodní hladiny potkávám čtyři jespáky malé, mladou pisilu, jespáka obecného a opět několik pisíků a vodoušů bahenních. Na vzdáleném břehu zdejší největší vodní plochy pobíhají kulíci říční, bojovníci, nějaký ten vodouš kropenatý a další tři jespáci malí. Slunce stoupá výš a schovává se v oblačnosti. Po hodině a půl dokonalého začátku dne mám „v ranci“ deset druhů bahňáků.
Další půlhodinu trávím u jedné louže, na jejichž mělčinách se producíruje také pěkná partička bahňáků. Jespáků bojovných je tu 38 a do seznamu mi přibývají vodouši tmaví (9 ex.). Zajímavostí je mladý racek malý.
Je před osmou, když se vracím ke spáčům v karavanu. Dlouho se jim ze spacáků nechce. Snídáme a opět se k nám nese hlas kolihy. Nad námi protahuje k východu několik hejn hus velkých. Rozjíždíme se dál k západu a zastavujeme u sádek vedle rybníka. Krátce se kolem nich procházíme. Kluci si zase našli svoji zábavu, chytají žáby a zase je pouštějí do strouhy. Obloha se téměř vyčistila. Je slunečno, ale není příliš horko. V rákosí se objevuje sýkořice, ozývá se moudivláček a nad námi přelétá dvojice vodoušů šedých – dnes dvanáctý druh bahňáka. Jdu se ještě podívat na kraj vesnice a pak dáváme na břehu rybníka pod přístřeškem svačinu.
Přes Nový Šaldorf se dostáváme v Konicích z východní strany k NP Podyjí. Tady nás čeká menší výšlap, krátký pětikilometrový okruh, který nás přivede na Siesfieldův kámen. Znám to místo z několika vandrů těsně po otevření železné opony a těším se, až si pohled do údolí Dyje připomenu. Je fajn jít jen tak nalehko s foťákem, dalekohledem a dvěma plechovkami vychlazeného piva. V korunách dubů se mihne lejsek černohlavý a několik mlynaříků. Cvakám sršně a několik sarančí. Výhled je krásný. Nad údolím točí termiku káně lesní a později se objevuje i čáp černý, pták, kterého má NP Podyjí ve znaku. Trasou procházíme po směru hodinových ručiček, tedy správným buddhistickým směrem. Obědváme v Popicích a vyjíždíme hledat místo na nocleh.
Okolní krajina je kouzelná. Mírně se vlní a korunují ji stepky se skalními výchozy v nejvyšších místech. Vesnice jsou malebné a modrá obloha a slunečné počasí jim dodává na kráse. Naše místo nacházíme východně od Šatova a velice netradičně v prázdné betonové ohradě na siláž. Zůstáváme tu hlavně proto, že se tu líbí klukům. Okamžitě si nacházejí zábavu, závodí v běhu, střílí lukem, klacky prohledávají vodní hladinu zarostlou okřehlém. Na topolech kousek od nás se objevuje dvojice žluv – mládě a nejspíš starý samec, čas od času kolem proletí pochop nebo moták lužní.
Se zapadajícím sluncem klesá i teplota. Obloha je čistá a brzy se plní hvězdami. Stmívá se už něco po osmé. Uléhám pod širák vedle karavanu a to nejzajímavější mě ještě čeká. Nejprve nade mnou bez hlesu prolétá silueta nějaké sovy. Pak to vzduchem zasviští jako když prudce vyklesávají k vodní hladině třeba poláci velcí. Je to pětice ptáků velikosti menší kachny, kteří sebou plácnou do vody kousek od karavanu. Po chvíli se do tmy ozývají vysoké kvokavé hlasy přecházející v extatický nářek. Vůbec netuším, o co se jedná. Přijde mi to jako když se v poušti večer slétají k napajedlům stepokuři. Beru baterku, lezu ven ze spacáku a jdu posvítit na vodu. Zaznamenávám bohužel jen odlétající stíny. Ty hlasy na mě působily velice exoticky, nikdy jsem nic podobného neslyšel a vlastně ani nevím, do jaké čeledi bych jejich původce zařadil. (Druhý den nacházím v mělčině otisky noh s plovacími blánami velikostí odpovídají zhruba čírkám. Přesto netuším, o co se jednalo. Doma budu muset pátrat na internetu.)
Ťuhýk obecný (Lanius colurio) – dokrmování mladých ptáků provázelo hlasité naříkavé žadonění.
Sobota 22. srpna:
Probouzím se do krásného slunečného rána. Zvedám se a s dalekohledem a foťákem se jdu projít po okolí. V trávě leží rosa a na útěk se přede mnou dávají zajíci. Nad strništěm se ukazuje poštolka a pochop, od kraje polní cesty vzlétá postupně několik skřivanů. Když si sedám na židličku ke karavanu, ve kterém se ještě pospává, objevuje se na topolech přede mnou postupně celá žluví rodinka – pět ptáků. Co chvíli kolem přeletí hrdlička divoká nebo pár hřivnáčů. Po obloze pluje jen několik mráčků, vypadá to na horký den.
Ve Znojmě doplňujeme zásoby. Zatímco Pepe nakupuje, koukám, jak se mi chlapík v autě opírá při vyjíždění nárazníkem o roh karavanu. Zavrtí hlavou, mávne rukou a odjíždí, aniž by se šel třeba omluvit, když vidí, že sedím v autě. Lóla má teď vzadu černou čmouhu a několik menších prasklin.
O něco později parkujeme u silnice před Mašovicemi. Při procházení leteckých snímku jsem tu našel zatopený lom, který i když je v soukromých rukou, stále funguje jako koupaliště pro veřejnost. Voda je skutečně průzračná, azurově modrá a i když je teprve po ránu a teplota vzduchu ještě není zrovna koupací, brzy se všichni čachtáme.
Odjíždíme až daleko po poledni, chvíli cestujeme podél severní hranice NP Podyjí a nakonec na parkovišti na kraji Čížova obědváme. Máme před sebou zbytek soboty a neděli. Rád bych se ještě vrátil do rozlehlých plání zemědělského Znojemska a tak se obracíme, objíždíme Znojmo a chvíli se motáme v polích kolem Hodonic. Následují Božice a polní cesta okrajem zanedbaných vinic jižně od pískovny, kde si nacházíme místo na dnešní nocleh.
Jsme tu vcelku brzy, celé pozdní dopoledne je ještě před námi. Spal jsem tu už před několika lety, kdy jsem v době jarního tahu zkoušel jít naproti náhodě a zaslechnout hlas dytíka. Jsme totiž blízko míst, kde v roce 1991 naposledy zahnízdili. Štěstí jsem tehdy neměl.
Sedíme u stolku na kraji pole s výhledem daleko k jihu. Slunce se nám opírá do zad, ale ztrácí na síle. Z oblohy se ozývají hlasy vlh, přeletuje jich nad námi dvacet. Z plotu trápí rodiče nářkem mladý ťuhýk a před námi se nad polem točí hejno havranů z blízké kolonie v Božicích. Kolem poletují celé roje modrásků a brzy se na obloze objevují první netopýři. Franta střílí šípem do vzduchu a sleduje, jak netopýři v letu zkoumají, o jaký se jedná předmět. Popíjíme rulandské a libujeme si, že přesně tohle jsou ty nejhezčí chvíle našich výletů – žádní lidé, krajina před námi jako na dlani, zapadající slunce, zvířata a ptáci. A těch hvězd potom…
Pravděpodobně protahující linduška lesní (Anthus trivialis) na sloupku vinohradu.
Neděle 23. srpna:
Usínám pod hvězdnatou oblohou, ale probouzí mě kapky dopadající na celtu, kterou mám přehozenou přes spacák. Říkám se, že to bude jen přeháňka a tak si hlavu zakrývám blůzou a chci pokračovat ve spánku. Déšť houstne, blůza už je nacucaná vodou a já stále doufám, že to brzy přestane. Když mě ale oslní prudké světlo, po kterém následuje zahřmění, měním názor, rychle vše balím a stěhuju se do auta. Rodinku v karavanu budit nechci. Následující půl hodiny leje jako z konve a oblohu křižují blesky. Do rána to překlepávám na předním sedadle Molendy.
Vstávám něco po šesté. Obloha je zatažená, pofukuje teplý vítr a tak vše mokré věším na plot k proschnutí. Nazouvám se do holin a s dalekohledem a foťákem se jdu projít po okolí. Vzduchem přeletují hrdličky divoké, konopky a další pěvci. Často se ozývají lindušky. Ty pozorované jsou nejspíš lesní. Kdesi z akátového remízku křičí žluna zelená, a když se blížím k pískovně, doléhají ke mně hlasy vlh. Musí jich být hodně, ale postupně se vytrácejí, aniž bych viděl aspoň jednu. Rozruch z menšího hejnka břehulí mě upozorňuje na ostříže. Kolem protahují konipasi luční a bílí. Procházím rozlehlý sad ořešáků a pak jdu krajem neudržované proschlé vinice. Ze sloupků a drátů se ozývá rodinka bramborníčků černohlavých, v keřích u cesty poletuje čtrnáct strnadů obecných a kousek od karavanu přikrmuje ťuhýk vzletná mláďata. No a moje rodinka už také vystrkuje růžky z naší obytné pojízdné ulity. Snídáme pod zataženou oblohou. Je chladno. Panuje takové to počasí konce léta, které zvláštními tesknými hlasy vždy doplňují koňadry.
Ospalým nedělním ránem se přesouváme k nádržím, kde jsme v pátek začínali. Není tu tolik ptáků jako v pátek ráno, ale k vidění jsou v podstatě stále ty stejné druhy. Výjimkou je rybák černý a mladý racek malý. Celkem si poznamenáváme 12 druhů bahňáků, včetně mladé pisily. Obloha zůstává stále zataženo a fouká čerstvý vítr od východu. Deset minut věnujeme ještě jedné louži. Znovu stejné druhy, početní bojovníci (32 ex.) a tentokrát ještě jeden kulík písečný.
No a kde jinde zakončit naše velké víkendové toulání jižní Moravou než u Strachotína na břehu Novomlýnské zdrže VDNM. Je čas bahňáků motajících se „na schodech“ pod nohama rybářů, čas jespáků obecných a kamenáčků, kteří se dají fotit z několika decimetrů. Dnešní čerstvý vítr ale rozvlnil hladinu nádrže tak, že ošplouchává i tři schody najednou. Až k přečerpávací stanici není stativákem vidět ani jeden bahňák. Snad během příštích dní.
Stojíme na hrázi, stolek a židličky vedle auta, kolem projíždějí nesčetní cyklisti, nad zvlněnou hladinou loví vlaštovky a jeden osamělý rybák obecný a my obědváme. Všímám si vlaštovky sedící na silnici. Běžím k ní, aby ji nerozjelo nějaké auto. Je mírně otřesená, asi ji srazil projíždějící automobil. Choulí se mi v dlani a kluci jsou u vytržení, že by se o ni chtěli starat a že ji budou opečovávat. Mladá vlaštovka se naštěstí zvedá z dlaně, chvíli plachtí nízko nad hrází a pak mizí. Snad to přežije. Čeká ji ještě hodně daleká cesta. Záchranou vlaštovky naše víkendová cesta končí. Spokojení a tak trochu unavení z dlouhého pobytu na čerstvém povětří se vracíme do Brna.
Mladý rybák černý (Chlidonias niger) s typickou tmavou skvrnou táhnoucí se od pláštíku na hruď.
