V pátek bylo krásně, v sobotu snad ještě krásněji – po ránu námraza a nízká mlha, později ale slunce, šmolkově modrá obloha a dlouhatánská vlákna babího léta plující tím voňavým podzimním ovzduším. Tak trochu jsem počítal s tím, že se i neděle zařadí do fronty na babí léto, já konečně vyrazím na ptáky a budu se tetelit radostí nad tou barevnou krásou.
Chyba lávky! Nedělní ráno sice také přineslo námrazu, ale nad hustou mléčnou mlhou není modrá obloha ani tušit. Čekám, jestli se to nezlepší a co chvíli sleduji přes webové kamery stejnou hustou mlhu kolem Šakvic, Pavlova a Mikulova. Nerozhoduje desátá ani jedenáctá dopolední. Kolem půl dvanácté mlha přece jen trochu ustupuje. Doma zůstat nehodlám. I kdybych se měl jen projet autem tou šedivou mlhavou krajinou, stejně vyrážím.
Uzavírka silnice mě navádí až kamsi na Dolní Kounice, ale nevadí mi to. Nespěchám, kochám se a přemítám o tom, jaké by to bylo, kdyby se veškerý birding musel omezit jen na sluchové vjemy, nikoli na ty vizuální. Kolik by pak bylo těch, kteří by za ptáky vyjížděli? Myslím, že mnohem, mnohem méně.
Z auta lezu až u jižního cípu Starého rybníka u Pohořelic. Viditelnost je podstatně lepší, než před chvílí, ale ptáky na druhé straně vodní hladiny spíš tuším než vidím. Počasí je vlezlé a studené. Stativákem prohlížím vodu a do notesu si poznamenávám druhy. Je tu dost lžičáků a kachen, kousek od hráze loví hejno kormoránů velkých a z mohutného dubu na blízkém poli křičí luňák červený. Příjemným překvapením je potáplice malá, kterou jsem už včera zahlédl na avifu. Dělám pár dokumentačních cvaků a ve stativáku ji ukazuji holce s foťákem, která se na ni přijela podívat. Na druhé straně rybníka tuším husy, tak se po betonové panelce přesouvám blíže k nim. Jde o tři stovky hus velkých. Ještě tu není žádná seveřanka. Keříky zrovna putuje hejnko modřinek, naštvaně se ozve z lesa šoupálek krátkoprstý a nad vodou s pískáním prolétá ledňáček. I tohle počasí má nakonec svoje kouzlo, ale to jen díky tomu, že mlha ustoupila. Nechtěl bych tu být uvězněn v bílé tmě.
Když už jsem tady, tak druhá zastávka je u výtažníků na severní straně Vrkoče. Jen co lezu z auta, zaduní někde na břehu Zarostlého několik ran z pušky. Hm, tak tady asi moc objevů neudělám. Nízko nad rybníkem přeletují kormoráni malí. Několik jich loví na hladině a téměř dvacítka odpočívá na vrbách. Na Nohavici se zdržuje několik desítek poláků velkých a chocholaček. Jsou mezi nimi už dvě kaholky. Tentokrát se bukač neukazuje. Kdoví, kolik let si zase budu muset počkat na jeho pozorování.
Vrkoč už je téměř napuštěný. Na mělčinách u břehu je jen několik volavek popelavých. Užívám si pozorování se svým stativákem Swarovski, který se mnou příští rok oslaví už 20 společných let. Nedávno jsem totiž měl možnost vyzkoušet jeho mladšího bráchu s průměrem objektivu 115 mm. Kochačka parádní, světelnost parádní, ale ty rozměry a váha, brutalita. Kdybych jej měl nacpat do svého ornitobáglu, už by se mi tam nic jiného nevlezlo. Navíc je k němu potřeba lyžina, která koriguje to, že má jeho přední část mnohem větší hmotnost než zadní a tudíž se stále převažuje dopředu. S takovým monstrem se jen tak přes rameno na dlouhé procházky chodit nedá.
Počasí je neuvěřitelně vlezlé. Šero, mlžný opar, zima. Na závěr zajíždím ještě k západnímu cípu Mušovské zdrže VDNM. Až na lysky a chocholačky je hladina prázdná. Osamoceně na ní svítí sedm roháčů a dost daleko zaznamenávám potápku černokrkou. Stále pozoruje oblohu a opakovaně se potápí. Moc bezpečně se na otevřené hladině necítí. Nade mnou přeletuje skupinka konopek a já to balím. Příště už by to chtělo nějaké ty severské husy. No a zítra máme Martina. Snad s ním nic bílého nepřibude.
Dnes bude zápisek ilustrovat jediná fotka, více jich v té mlhavé atmosféře nevzniklo. Ale i tak z ní mám radost – potáplice malá (Gavia stellata).
