Čas běží a spousta věcí se mění, některé přetrvávají, jiné blednou, a chuť nadále se jich držet, se vytrácí. Poslední týdny jsem na web nepřispíval. Ne, že bych nevyrážel občas do terénu, ale nic zásadního, co by stálo za zaznamenání, jsem venku neprožil. Vlastně i prožil, ale nepřišlo mi důležité se tomu slovně věnovat. Byly tu podstatnější události, které zaměstnávaly a stále zaměstnávají moji hlavu. Onu všeobecnou nechuť k čemukoli naštěstí narušil termín tradičního kroužkování na Nesytu, akce, která patří k neblednoucím stálicím mého kalendáře. Známé tváře, známé prostředí a známé vůně rozkvetlého slaniska a rákosin, kterými běží 150 m lávek lemovaných sítěmi. Chladivá rána prvních kontrol před východem slunce, dlouhé hodiny rozpáleného dne, kdy jsou sítě v těch největších vedrech vyvěšeny, večery s kamarády v lázních u piva, koupání v Dyji u Jevišovky, čas od času výlet k některé pozorovatelně Lednických rybníků za pohledu přes okulár stativáku, noční bzukot komárů i zpěv při kytarách a vínu. Prostě krása a dokonalost.
Tentokrát jsem měl možnost zůstat necelých pět dní. Když jsem si pak v neděli večer po návratu uvědomil, že to stále ještě neskončilo, že na kraji slaniska u Nesytu stále ještě stojí stany a stále se chodí kontrolovat sítě, že právě v ten moment, kdy prohlížím maily, odchází skupinka kamarádů na pivko nebo kroužkuje poslední opeřence toho dne, případně, že natahují sítě na noc bahňáků, přepadl mě smutek, že už tam nejsem s nimi. A ten se bude vracet ještě další týden, dokud bude akce probíhat. Ale to už budu trávit čas se synátory na týdenní dovolené v Chorvatsku.
Letos byl Nesyt na plné vodě, jeho hladina byla plná života a v rákosí se kromě běžných druhů početně chytaly sýkořice, občas modráček nebo ledňáček a blízkost letněného Mlýnského rybníka nabízela pěkná pozorování jespáků křivozobých, vodoušů štíhlých a řady dalších bahňáků. Nechci se stále opakovat, ale Nesyt má pro mě nezaměnitelné kouzlo, které neztrácí na své intenzitě. Díky všem a díky každému, bylo to prostě nej…