Rok se s rokem sešel. Tohle bych mohl psát u většiny svých každoročních kroužkovacích akcí, kterých mám jen několik, ale jejichž tradici se snažím udržovat. Už jen proto, že by to pravidelné opakování mohlo přinést i nějaké výsledky. Ale i bez konkrétních výsledků mohu srovnávat a těšit se na oblíbená místa a druhy.
Po ranním odchytu lejsků malých a kancelářském dni u počítače, se odpoledne přesouvám k Lulči. Projíždím areálem několika firem, nad kterým se to hemží jiřičkami, pak podél notové osnovy elektrických drátů a hřivnáčů, a polní cestou téměř až k místu, kde mám obvykle dva průseky. Ty jsou po letech opakovaného používání stále patrné, dokonce i na leteckých snímcích. Času je dost, ozývá se kukačka, černohlávek a z kopřivových houštin zpěv rákosníků zpěvných, za kterými jsem přijel. Vysekávám jeden delší koridor a jeden kratší. Do kratšího se krásně vejde osmnáctka, kus toho delšího je po natažení osmnáctky nevyužitý. Proto osmnáctku měním za dvě dvanáctky, které sem dokonale padnou. Přijde mi, že tu moc ptáků není. Dřív tu prozpěvoval sedmihlásek a měkce drnčely hrdličky divoké, co chvíli se ozvala pěnice hnědokřídlá nebo strnad obecný. Tyto druhy teď slyšet není.
Pofukuje jen mírný vítr, obloha je polojasná, ale vzduchem letí závěje ochmýřených topolových nažek. Nahusto kopírují ozim i nedaleké řepkové pole a bohužel míří i do sítí, které jsou za chvíli chlupaté jako řídká deka a vidět jsou zdálky. No čo už.
Prvním ptákem, kterého kroužkuji, je palustris. Bezva. A hned druhým další, ale s mým loňským kroužkem. Tohle mě vždy fascinuje, třináctigramový prcek vynesl můj kousek hliníku až kamsi k jižní Africe a zase se s ním vrátil, abych si jej mohl prohlédnout. Prostě zázrak.
Sedím na židličce, hledím na panoramatické divadlo zdejší krajiny, co půl hodinky zkontroluji sítě, popíjím pivko z plechu a je mi fajn. Během odpoledne se chytá šest rákosníků zpěvných, nějaká ta modřinka, párek ťuhýků, přece jen pěnice hnědokřídlá a krásný samec strnada rákosního. Pak už se šeří, já přecházím na červené, s mizejícím světlem kasám sítě a zase jen tak sedím, sleduji kulatý měsíc zahalený oblačností, krátce se ozve křepelka a někde zdálky zpívá slavík. Na noční havěť nenatahuji, kolem desáté zalézám do stanu a usínám.
Ráno se mi ven nechce, ani trochu. Když pak v pět konečně vylézám a roztahuji první síť, začíná pršet. Tak to ne, to nemá cenu. Zase mizím ve spacáku a pokračuji ve spánku. V sedm už neprší. Roztahuji obě sítě a s obavami sleduji vývoj bouřek na meteo radaru. Obloha je temně šeděmodrá. Nic hezkého mě nečeká. V osm se zvedá vítr. Za tu hodinku v sítích uvízlo šest dlasků a další palustris. Také jeden z dlasků má můj loňský kroužek a dalším je letošní vzletné mládě v kropenatém šatu. Rychle vše balím, i ty chlupaté sítě, a stíhám to absolutně přesně. Jen co opouštím polní cestu, spouští se déšť. Déšť je vlastně eufemismus pro průtrž mračen, která řádí následující hodinu, po kterou sedím v autě a přemýšlím, jestli to nadobro vzdát nebo ještě počkat. Radar říká, že je to na dlouho. No nic, tak zase příště. Vracím se do Brna a doufám, že se tu ještě jednou v následujícím týdnu či dvou otočím.
Rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris) – cílový druh mého zdejšího snažení.
Mladý samec dlaska tlustozobého (Coccothraustes coccothraustes).
