Venku se to honí, stále takové to aprílové počasí, chvíli svítí slunce, pak přijdou těžké šedivé mraky, sprchne a znovu vyleze slunce. Nevadí, dopoledne se vypršelo a odpoledne už by mělo být obstojně, dělám rychlou verzi oběda a mizím. Chci se projet na motorce. Sebou jen dalekohled, svačinu a nepromok, kdyby se zase počasí pokazilo.
Přelom dubna a května je voňavý. Kvetou akáty, rakytníky a bezy černé. Na motorce jsou čichové vjemy ještě intenzivnější a já si ty závany vůní užívám. Nejprve jedu k Lulči, kde se chci podívat do míst, kde každoročně ke konci května jednou dvakrát chytám rákosníky zpěvné. Bojím se, že tu po dešti bude bláto, ale lokalita je pěkně přístupná, což mě potěšilo. Snad to vydrží i do příštího víkendu. Na obloze trylkují skřivani a z keřů se ozývají pěnice hnědokřídlé a taky rákosníci zpěvní, jeden, dva, tři. Těším se na ně a jsem zvědavý, jestli se mi vrátí některý z mým kroužkem.
Malé mokřadní Okavango, o které tu pečoval kamarád Pavel, vzalo za své. Tok potůčku byl upraven, mokřad, který obývali chřástali vodní a během roku tu zastavovali bekasiny a slučky, vyschl, byl zorán a povláčen. Škoda takových míst, která samovolně vznikají, nabízejí útočiště řadě nejen ptačích druhů, a která jsou následně bez výčitek ničena.
Další místo, ke kterému směřuji, je moje odchytová lokalita v keřích nad Vyškovem. Její čas teprve přijde s odcházejícím létem. I tady je slyšet pěnice hnědokřídlá a černohlavá, podél keřovitého biokoridoru přeletuje samec ťuhýka a nad poli se dají vidět hřivnáči i doupňáci. Potěší i štíhlá silueta motáka lužního, kterého letos pozoruji prvně.
Vzdálenosti jsou na motorce mnohem kratší a všude je blízko. Přes Kojetín se jedu podívat k rybníku v Chropyni. Zdejší pozorovatelna dostala kovovou branku a na noc se zavírá. Teď tu nikdo není. Pode mnou se rozléhá drsný zpěv rákosníka velkého a od ostrůvků rybníka se nesou hlasy z hnízdní kolonie racků chechtavých. Nad vodou loví čtveřice rybáků černých a na hladině se v sousedství chechťáků dají zastihnout i racci černohlaví. Právě teď jsou tu dva. V parčíku pak zpívá sedmihlásek a ozývá se štěbetání vlaštovek a jiřiček.
Dlouho pak sedím ve stínu na břehu Troubecké pískovny. Svačím, máčím si nohy ve vodě a koukám na umělé ostrůvky pro rybáky obecné. Je tu klid. Samozřejmě pak přejíždím ještě k Hradeckému rybníku v Tovačově, abych se prošel po hrázi ke kříži. Od západu mě obchází temné mraky, ze kterých občas zaburácí. Nad levou dolní části rybníka loví šest rybáků černých a nad hladinou se pohupuje i trojice nedospělých racků malých. Tady už si všechny druhy nezapisuji, jen tyhle dva. Pravá horní část rybníka je plná labutí a hus.
Odpoledne pokročilo, opět se zatahuje, ale času je pořád dost, nikam nespěchám. Zajíždím se podívat ještě k Majetínské pískovně. A dobře dělám. Ani jsem netušil, že i tady se vytvořila hnízdní kolonie racků, mezi kterými sedí mohutný rybák velkozobý se zobákem připomínajícím velkou červenou mrkev. Celý den dnes šmejdím dalekohledem nad hladinami rybníků, jestli se náhodou mezi rybáky černými neobjeví pro mě ten nejhezčí z rybáků, rybák bělokřídlý. Už je dost pozdě a říkám si, že letos mi zase jejich jarní průtah utekl. Najednou se ale jen kousek ode mě přece jen objevuje tento krásný elegantní rybák. Loví hmyz nad hladinou. Kdybych si vzal foťák s dlouhým sklem, mohl jsem pořídit vcelku pěkné obrázky. Takhle se alespoň kochám a ukládám si vše na paměťovku v hlavě. Krásné zakončení spanilé jízdy střední Moravou a krásného volného dne.
Vůbec jsem dnes nefotil, tak alespoň jedna ilustrační mého koridoru v keřích, kde budu na podzim zase natahovat starou dobrou osmnáctku. 🙂
