Přišlo oteplení, vzduch je vlahý, téměř jarní, ale fouká, a to hodně. Včera jsem se zeptal Jožky, jestli se mnou bude chtít vyrazit ven, že si chci obejít Věstonickou zdrž kolem dokola, nespěchat, koukat po ptákách a pořádně se vyvětrat. Souhlasil a tak dnes vyjíždíme dopoledne ve dvou.
Je opravdu teplo, které nastoupilo takovým skokem, že nám ani nedalo šanci přizpůsobit mu oblečení. Jsem navlečený jak cibule. Vlastně si kvůli tomu ze mě kluci dělají legraci vždycky. Ale ono je snazší pár vrstev sundat, než hledat k oblečení ty, které nemám.
Oblohou rychle pospíchá oblačnost, ale jsou i chvíle slunečné. Těším se na procházku, vybral jsem jen tu střední nádrž, nic jiného. Když ale přijíždíme ke křižovatce u Pasohlávek, moje rozhodnutí zamířit rovnou k parkovišti nedaleko Aquaparku bere za své. Nedá se totiž odolat. Vpravo od silnice se nad polem točí stovky hus, které jdou očividně na přistání. Musíme na nimi, alespoň na chvíli.
Husy jsou rozptýleny po celém ozimu za větrolamem. Jsou jich tisíce, nahuštěné v zástupech za sebou. Odhadem tu může být tak 10 tisíc ptáků. Zastavujeme v bezpečné vzdálenosti, auto stavím po prvním pokusu u stativáku tak, aby mě clonilo před prudkým větrem a hurá rejdit optikou mezi nimi. Zdá se, že jde čistě jen o běločelky. O ucho mi zavadí hlas skřivana ale nevěnuji mu pozornost. Po nějakých desíti minutách bohužel přibržďuje u silnice další auto. A to ve vzdálenosti, kterou husy nezvládají. Zvedají se a přeletují někam směrem k Vrkoči. Vrací se jen malý zlomek hejna. Prohlížím jej, ale nic zvláštního nevidím. Navíc nechci, aby se tu Jožka nudil, když jen koukám do hus.
Parkujeme tedy na parkovišti u Aquaparku a vydáváme se k hrázi nádrže. Překvapivě nad námi přeletuje menší hejnko šedesáti tundrovek. Pak už prohlížíme ostrůvky plovoucích poláků velkých a chocholaček. Vysoko nad námi tokají orli mořští, ozývá se hlasité chechtání velkých racků a v zátoce u břehu se mezi kachnami potápí několik kormoránů malých. V závětří lužního lesa je teplo.
Chci jít po směru hodinových ručiček a tak míříme napřed k soutoku Svratky a Jihlavy. Jožkovi ale dochází, že náš pochod asi bude hodně dlouhý a on nestihne aktivity, které si naplánoval v Brně s kamarádem. Co dělat? Plán na dlouhou procházku padá. Obracíme to kousek od soutoku, na okraji lesa nacházíme nedohledanou zastřelenou husu běločelou a o kus dál startuje z roští za vodním kanálem, jen asi 20 m od nás mohutný divočák. Po půldruhé hodině jsme zase u auta. Přemýšlím, kam se narychlo podívat, aby to nebylo dlouhé, ale abych aspoň trochu zabirdil.
Nezbývá než zase zkusit husy. Když pak vidím celou plochu pole pokrytou tisíci husami, napadá mě, že jsem nemohl udělat nic lepšího. Jen hrubým odhadem tu musí být přes 12000 ptáků. Jsou všude a jsou v perfektním světle.
Zaujme mě světlá leucistická husa běločelá. Nedaleko od ní nacházím čtyři bernešky rudokrké. Jsou v zadních řadách a fotka bude hůře než dokumentační. V posledních letech se mi nedaří potkat skoro žádné límce na severských husách. Zajímalo by mě, jestli se teď husy límcují méně.
Je to paráda, prohlížím jednu řadu hus za druhou, kochám se jejich krásou, čas od času narazím na podmračený a přísně hledící maják mohutné husy tundrové a překvapivě často i na bílé skvrny běločelek tvarované spíš pro husu malou. Nakonec se v předních řadách objevuje i jedna berneška bělolící. Její fotka už je čitelnější. Stát bych tu mohl hodiny, ale v autě mám pasažéra, kterého musím brzy hodit domů.
Tak fajn, třičtvrtě hodinky mi stačí. Může to znít podivně, ale byla to čistá extáze. Nevím, čím mě ti mohutní severští ptáci tak berou? Vlastně vím, je to ten závan arktických dálek, který sebou přinášejí, ta představa, krajů, které mohou bez ohledu na hranice a politickou situaci navštěvovat a které důvěrně znají. Hned bych se k nim přidal.
Husy běločelé (Anser albifrons).
Dokladovka bernešky bělolící (Branta leucopsis).
Fotka dokladující s trochou fantazie přítomnost bernešek rudokrkých (Branta ruficollis).
