Teprve když dopoledne vycházím z domu, pokládám ornitobágl do kufru auta a na prázdné sedadlo spolujezdce chystám dalekohled a foťák, teprve tehdy se rozhoduji, kam zamířit. A bude to až k Tovačovu. Ani nevím, jestli jsem tam letos byl, snad jednou na motorce. Rok končí a na místních nádržích jsou teď pěkné druhy. V minulých dnech se dokonce zdržovala na Křenovském rybníce čírka modrokřídlá. Tož uvidíme, co tam na mě počká. Je zataženo, nad městskými ulicemi visí mlžný opar a co chvíli padá jemný déšť se sněhem. No nic moc, ale horší než minule to snad nebude.
Z Brna je to trošku z ruky, ale cesta ubíhá pěkně. Z dálnice odbočuju před Prostějovem. Chci to brát kolem letiště na Bedihošť, ale sněhu je na polní cestě naváto dost a navíc je mokrý. Poté, co se proti mně ve vyjetých kolejích ukazuje auto, tak raději couvám, než abych uvízl v závěji u krajnice. Projíždím pak Prostějov, Dub nad Moravou a jsem v Tovačově. Nejprve tedy jezera u Annína.
Neuvěřitelné, kolik plave po hladině roháčů. Z jednoho místa jich počítám 74. Dost častí jsou tu hoholi, uprostřed nádrže loví hejno kormoránů velkých a až na ty nejbližší větve stromu, pod kterým stojím, si mě přilétají prohlédnout mlynaříci. Brzy nacházím potáplici malou. Postupuju po východním břehu směrem k jihu. Až v tom nejvzdálenějším cípu jsou vidět turpani hnědí a blíže druhému břehu konečně vidím potápku žlutorohou, další druh, který odsud byl hlášen. Z křovin se ozývají kosi, ze stromů dlasci a hýli. Potkávám malý harém morčáka malého, u kterého se drží pět samic. Turpanů je 8, co chvíli se potápějí a loví. Poté, co vidím morčáka prostředního, tak mi zbývá už jen potápka rudokrká, na kterou jsem zatím nenarazil. Přecházím k nádrži více na jihu. V trávě s kalužemi vody se pohybují modřinky, koňadry, koupou se tu vrabci polní, je vidět strnada rákosního, zvonky… pak nervózní pokřik, to když jednoho z úpolníků pronásleduje dravec ťuhýk šedý.
Je téměř bezvětří, mokrý sníh pod nohama čvachtá a taje. Potápku rudokrkou nacházím až při zpáteční cestě. Fajn, tady je splněno. Ale byla to příjemná, více než dvouhodinová procházka podél vody, jen sám se svými myšlenkami a sychravým zimním počasím.
Na chvíli se zastavuju u Troubecké pískovny. Tady tolik ptáků není, ale přilétají postupně racci bouřní a bělohlaví. Na plovoucích ostrůvcích posedávají kormoráni a znovu potkávám partičku morčáků malých, kteří sem zřejmě přelétli od Annína. Panuje nevlídné šero.
Cestou zpátky k Tovačovu míjím na drátech dalšího ťuhýka šedého. V polích postávají desítky srnčí zvěře. Auto nechávám u rybárny, prohlížím si desítky volavek stojících na vypuštěné dolní východní části Hradeckého rybníka a jdu se projít ke Křenovskému. Kachen je tu dost, tak čtyři stovky, ozývá se pískání dvacítky hvízdáků, na kraji ledu postávají s kachnami dvě slípky, vidět je pár chocholaček a poláků velkých, ale i dva samci zrzohlávky. Čírka tu je, ale jen obecná, samec. Zakřičí ledňáček a z velkých stromů cestou k autu se ozve zazvonění, které by mohlo klidně patřit brkoslavovi. Původce toho hlasu se mi bohužel nedaří najít. Ale letos už u nás byli brkoslavi zaznamenáni. Třeba se ještě v průběhu zimy dočkám.
Cestou na Prostějov dokonce řídne oblačnost a objevuje se obrys slunce. Krajina je hned krásnější, jakoby si nalíčila obličej. Dlouho to ale nevydrží. Brzy se vrací šero, které mě provází až do Brna.
Volavky popelavé (Ardea cinerea) na dně vypuštěné části Hradeckého rybníka.
Párek morčáků malých (Mergellus albellus), který se později připojil k dalším čtyřem samicím.
