Po ránu se za oknem válí mlha. Zkouším projít webkamery kolem Novomlýnských nádrží kvůli aktuální dohlednosti, ale jsou na nich jen obrázky ze včerejška, které končí noční tmou. Nevadí. Slíbil jsem si výlet k Pohořelicím, tak pojedu. Drobně mží, čas od času musím zapnout stěrače. Jedu po okreskách. Starý dobrý Molenda stále ještě není v provozu (aktuálně je spíš mrtvý než živý) a půjčené auto nemá dálniční známku. Kousek za Žabčicemi je hned vedle silnice velké hnojiště s dvojicí zapáchajících nádrží, lokalita zajímavá snad jen pro ptáčkaře. Z uschlé lebedy mě zdraví čimčarání vrabců polních, kousek od nich poskakují koňadry a z betonového kraje vodní plošky se zvedá vodouš kropenatý. Vracím se do auta pro foťák, protože teď sedí na plotě přede mnou konipas bílý a horský. Pozdě, šanci na obrázek mi nedávají. Na okolní krajinu jako bych hleděl rozostřenou optikou, mlhavý opar změkčuje její kontury. Z oblohy padají drobounké kapičky deště.
Dřív, než zajedu k výtažníkům Vrkoče, odbočuji v Nové Vsi k severnímu břehu Novoveského rybníka. Z jeho hladiny se ozývají husy velké a cákání lovícího hejna kormoránů. Ze západu, nedaleko ode mě bouchne několik střel. Dostal jsi ji, slyším hlasy. Všímám si, že kus od břehu plave střelená husa, ale nic nesvědčí o tom, že by se pro ni někdo vydal. Naprosto zbytečné zabíjení. Ozvěna střelby zvedla z mělčin hejno čejek. Je jich cca 230 a společně s nimi je ve vzduchu také sedm jespáků obecných a jeden kulík zlatý. Zpívá červenka, v trávě na polní cestě hledá potravu hejnko pěnkav, oblohou pádluje orel mořský, nedaleké hlasy utichají a husa zůstává na vodě. Kolem blízké stodoly posedává asi stovka hrdliček zahradních a poletuje několik desítek špačků.
Parkuji u Čahouna a vydávám se po jeho břehu směrem k Vrkoči. Kráčím tunelem žloutnoucího listí. Šustí mi pod nohama a visí z větví nad hlavou. Dostávám se pod hejnko drobotě – modřinky, koňadry, králíčci obecní, brhlíci, dva jako blesk rychlí strakapoudi velcí, a ve špičkách stromů kvíčaly. Z rákosí zakvičí chřástal vodní a po hladině se rozběhne lyska. Je tu klid, i když je zdálky slyšet dunivou zvukovou kulisu z hráze Vrkoče, kde probíhá každoroční podzimní monstrvýlov. O ucho mi brnkne hlas sýkořice, krutihlaví volání strakapouda malého, a nakonec si všímám ve větvích topolu sedící hrdličky východní, ptáka ze zdejší volně žijící populace nejasného původu.
Vrkoč je na bahnech. Volavky popelavé, dva orli mořští, spousty racků a zase jeden kulík zlatý. V blátě se těžce kolébá dvojice hus velkých. Jedna má červený límec s kódem začínajícím na V. Víc bohužel nepřečtu. Na dosah ruky se v nízkém porostu podél hráze honí dva datli. Ve vzduchu a na keřích kolem Zarostlého počítám dvanáct kormoránů malých. Když se vracím k autu, přeletuje v mlze nade mnou hejno hus běločelých. Už se blíží čas jejich hledání v polích. Běží to, utíká, stále rychleji.
Zlomek ze sněmu hrdliček zahradních (Streptopelia decaocto).
Husa běločelá (Anser albifrons) od Zarostlého má zřejmě poškozené křídlo.
