V sobotu probíhá u Nesytu jedna z akcí podzimního festivalu ptactva. Zájemci se dozví o ptačí migraci, budou seznámeni s tím, jak a proč se ptáci kroužkují, a pod vedením Jožky Chytila společně vyrazí na jednu z pozorovatelen na kraji Sedlece, aby si prohlédli, co kolem rybníka právě poletuje a co se dá vidět. Pro mě je tato podzimní akce návratem do letních dní, doprostřed července, kdy tu probíhá tradiční desetidenní kroužkování ptáků v rákosinách. A protože se sem vracím moc rád, a to nejen kvůli lidem, prostředí a vzpomínkám, ale i kvůli pocitům, které ve mně tento kousek světa vyvolává, nechci si nechat utéct ani tuto příležitost.
V pátek odpoledne vyjíždíme jen s Pepe, omladina už má svůj program. Je nádherný den pozdního babího či tereziánského léta. U „nové váhovny“ se setkáváme s Jožkou a Pavlou a o něco později přijíždí Ondra s Terkou a svými prcky. Jožka už má nataženy dvě sítě v keřích. V rákosí podél lávek se tentokrát nic chystat nebude, protože rákosí od léta dost narostlo a lávky překrylo. Dalo by spoustu práce vysekat koridor. Přesouváme se na jedno uvítací do hospody u Kuby, kam za námi přijíždí ještě Aleš Toman. Pro dnešek i následující akci jsme kompletní.
Brzy se vracíme k váhovně, rozděláváme ohníček, sedáme si do jeho tepla, rozlévá se červené, opékají se buřty, a nakonec přichází čas kytar. Z jasné oblohy plné hvězd svítí měsíc dva dny před úplňkem, nocí pulzuje zpěv a smích, odlesky plamenů tančí po tvářích kolem ohniště a pableskují na lakovaném povrchu sladkých dřev. Čas mizí ve stínech vrhaných předměty i lidmi a nepozorovaně peláší tmou, bez hlesu přeskakuje minuty a hodiny míříce k novému dni.
Ráno je mlhavé, zatažené, vlhké a náhle podzimní. Zdánlivě odnikud se objevují hrozny lidí, kteří se přijeli podívat na ptáky, desítky dětí a dospělých s dalekohledy a fotoaparáty. Přináším ptáky ze sítí, Jožka kroužkuje a vypráví. Ten nával trvá až do poledních hodin. Sítě nás zásobují sýkorami, budníčky, ale občas zachytí třeba šoupálka, mlynaříka nebo černohlávka. Všichni jsou spokojení, bohatší o zážitky. Odpoledne se pak loučíme a jedeme domů.
Nedělní ráno se rodí opět pod blankytem vysoké oblohy. Ten pocit volné celé neděle je opojný. Dnes si chci vyjet na mopedu. Beru si jen dalekohled a foťák, ale bude to spíš vyhlídková a kochací jízda než výlet za ptáky. Motám se dědinami Moravského krasu a ze stínu mezi lesnatými kopci vyjíždím kousek od Vyškova. Nedá mi to, abych nezamířil k Zouvalce, kde chytávám v pásu keřů na temeni kopcovitých polí.
Ve vzduchu je právě roj dravců. Ranní chlad a modrá obloha jsou zárukou fungující termiky. Ve vysokém komíně se nade mnou točí asi 15 kání, luňák červený a vysoko i orel královský. K dravcům se na chvíli přidávají asi tři desítky velkých racků, ozývají se drsné hlasy krkavců a slunce hřeje, já postávám s dalekohledem u očí u mopedu, naslouchám přeletujícím skřivanům, linduškám lučním a konipasům bílým a sleduji dvě velká hejna havranů a kavek (450 ex.) mířících k západu. Už jsou tady, říkám si, podzim definitivně nastal.
Pokračuji pak dál k východu, Němčice nad Hanou, Kojetín, Chropyně, a k severu přes Záříčí do Tovačova. Ten ale objíždím a zastavuju v polích u Ivaně. Kdysi jsem sem jezdil po záplavách, protože se tu na rozsáhlé polní louži zdržovali bahňáci. Už je to pár let. Vzpomínám, procházím se polní cestou, ale obloha je dnes prázdná a v okolí se žádní ptáci neobjevují. O kus dál zastavuji v polích u Hrubčic. V posledních dnech tu byl zaznamenán moták stepní, druh, který mi zatím uniká. Chvíli postávám na křižovatce polních cest, kolem poletuje hejno konopek, z drátu loví ťuhýk šedý, zaznamenávám káně a poštolky, ale motáka ne. Nevadí, pořád je na co se těšit. (Doma zjišťuji, že jen asi půldruhé hodiny po mé návštěvě, zde byl opět moták stepní pozorován.)
Přes Dub nad Moravou to beru zpět na Tovačov a bez spěchu dědinkami zase do Brna. Trochu silnější vítr, ale sluníčko a v podstatě prázdné silnice. Hlava vyvětrána, na tváři lehký úsměv. Tak to má být.