Zítra končí odchytová akce na Nesytu. Jožkovi jsem slíbil, že pomůžu se stahováním sítí a tak jsem si na dnešek naplánoval birding, večer nějaké to společné pivko v lázních u Kuby a noc u slaniska. Těším se. V jistém ohledu to bude nové, nezvyklé. Výbavu totiž neskládám do kufru auta, ale do dvou plastových kufříků, které připevňuji po obou stranách motocyklu. Bágl s optikou pak uchycuji na sedlo za sebe. Vypadá to docela dospělácky. Před devátou nasazuji přilbu, natahuji rukavice a pouštím se k jihu. Dnešek má být vypečený s teplotami až lehce nad třicítkou a se slunečnou oblohou. Budu jen rád za vítr, který mě bude ochlazovat.
Dálnice je poloprázdná, bublám si to stovkou směrem na Hustopeče, vítr mě fackuje otevřenou přilbou a do zad mě šťouchá stativ. Dvakrát nebo třikrát už jsem letos takhle na ptákách byl, ale natěžko jako dnes ani jednou. Od Hustopečí pokračuji po okresce a kousek za Rakvicemi jsem na první lokalitě. Na jaře tu podél rákosí stála voda. Ta teď vyschla a po bahnité ploše pobíhají jen tři mladí kulíci říční. Co chvíli se ozve konipas luční, vzduchem se míhají lovící vlaštovky a břehule. Je něco po půl desáté, ale vedro už je nepříjemné. Beze spěchu se pohybuji okrajem lokality. Ptáci jsou teď tiší, jen občas zaslechnu prostý verš rákosníka obecného nebo krátké zacvrčení slavíkovky. Prohlížím si nebojácnou samici ťuhýka a míjím dvě rodinky moudivláčků teskně pískajících z korun vrb. Když se vracím, přeletují nade mnou čtyři žluvy.
Na projížďku je opravdu krásně, ale pohybovat se pak v dlouhých kalhotách a pevných botách terénem už tak příjemné není. Motorkářů je na silnicích spousta a skoro každý z nich mě zvednutím levačky zdraví. Parkuji v Lednici u Pastviska. Cestička k pozorovatelně je zarostlá. Moc lidí po ní nechodí. Jsem ve stínu pod slaměnou stříškou a před sebou mám obrázek jako z nějakého přírodopisného dokumentu. Voda je téměř vyschlá a kolem ní sedí stovky racků, desítky hus, na menších loužích loví volavky, občas se ze skrytu vegetace vynoří osamocený bahňák a naproti u rákosí přerývají hlínu dvě divoká prasata. Mezi chechťáky je i osm letošních racků černohlavých. Po okolí počítám šest volavek stříbřitých. Rychle jsem si na tento dříve poměrně vzácný druh zvykl, když jej tak často potkávám. Začínají tu být doma stejně jako husice liščí, které zdejší rybníky obsadily o něco dříve. Na pozorovatelnu přibývá rodinka s asi dvanáctiletým synkem. Dáváme se do řeči. Klučina by letos rád v terénu pozoroval 200 druhů. Smělý cíl. S trochou štěstí mu společně přidáváme do seznamu vodouše tmavého a luňáka hnědého. I já si tu připisuji do svého letošního skrovného výčtu kolpíka.
Pak jedu rovnou ke kostelíku v Hlohovci, motorku nechávám na parkovišti a jdu se podívat na pozorovací místo na břehu rybníka. Tady už si kompletní seznam nedělám. S údivem pozoruji desítky pisil a tenkozobců. Vzhledem k jejich počtům by člověk ani neřekl, že tu tenkozobci letos s hnízděním vůbec úspěšní nebyli a pisilám se to podařilo snad jen v jednom či ve dvou případech. Překvapením je skupinka jedenácti kolpíků. Pospávají a po nějaké chvíli se jeden po druhém začínají brodit s typickými pohyby ponořeného zobáku ze strany na stranu.
V nejvyšším bodě asfaltky lemující ve vzdálenosti několika set metrů severní břeh Nesytu zastavuji u přístřešku se stolem a lavicemi na svačinu. Příjemně tu pofukuje. Motorka, ač je při jízdě krásně ovladatelná, je v klidu a bez pohybu obtížně manipulovatelným monstrem. Přece jen sama o sobě váží čtvrt tuny.
Je čas přesunout se ke slanisku. Sjíždím dolů na louku, kde obvykle stojí několik stanů. Překvapivě je tu prázdno. Žádná prohánějící se droboť a smích z nové váhovny. Je to teskný pohled. Od lávek se z kontroly sítí právě vrací trosečník Jožka s trikem omotaným kolem hlavy. Jediným dalším osadníkem je Staňka. Stavím svůj jednomužný pidistan. Konečně sandály a kraťasy. Jaká úleva. Po hodince jdu i já na kontrolu a pak musím na jedno rychlé ke Kubovi. Jsem tak vyschlý, že ani dvě rychlá nezahánějí žízeň. Po hodince rozhojňuje osazenstvo Ondra s Terkou a malým Filípkem. Přijeli rovnou z vlh, kterým se věnují. Z předposlední podvečerní kontroly, kdy kolem lávek poletují dvě volavky červené, přinášíme scirpáka s francouzským kroužkem. Jak to letos začalo, tak to i končí, protože jedním z prvních ptáků na začátku akce byl také rákosník obecný s nápisem MUSEUM PARIS na kroužku.
Pak už se stmívá. Sedíme v lázních u Kuby, pozorujeme vycházející rudý koblih měsíce v úplňku a útrpně snášíme komáří reje. Po dlážděné cestě poskakují malé ropuchy zelené, kousek od nás přistává mohutný nosorožík a v podobě jediné rundy ořechovek dopíjíme její zdejší zdánlivě nevyčerpatelné zásoby. Poslední večer kroužkování na Nesytu. Jedna podstatná etapa letošního roku končí.
V jedenáct se jdeme podívat zpět na slanisko a to, co tam vidíme, působí jako z jiného světa. Po celé ploše slaniska svítí vysoké úzké stany. Sjelo se sem jistě několik desítek entomologů z celé republiky a na světlo různé vlnové délky lákají hmyz. Máme to i s výkladem. Na obloze kulatý měsíc a dole na louce světýlka, u kterých se krčí broučkaři a rýžují své vysněné poklady. Takhle si slanisko budu ještě dlouho pamatovat. Ještě dvě skleničky ořechovky, loňského Ondrova likéru, a jde se spát. Čeká nás deštivá noc.
Bubnování kapek na stanové plátno mě probouzí daleko nad ránem. Oproti předpovědi přišel déšť mnohem později a o to delší má i výdrž. Jožka hned po rozednění provádí kontrolu sítí a vyvěšuje je. Nemá cenu v tomto počasí ptáky trápit. Když kolem sedmé vyhlížím ze stanu tak stále ještě drobně prší a nad krajinou se převalují šedá břicha nízkých mraků. Na loužích s ohradou pro koně svítí bílá těla volavek bílých a stříbřitých, zachytím písknutí pisíka, zakvičení chřástala vodního a drnčivé hlasy skupinky vlh, která na chvíli usedla na suchých topolových větvích. Obloha je stále tmavá, bezútěšná. Nachází čas odchytů na Zouvalce, zkracujících se dní a přicházejícího podzimu.
Až po desáté balíme pod několika slunečními paprsky, které vzduch mění v prádelnu, všechny sítě. I já balím pomalu schnoucí stan a vše ostatní a věším to na motorku. Loučíme se. Prádelna se jízdou vytrácí. Jedu za deštěm příjemně chladným vzduchem. Na kraji Brna jsou ještě mokré silnice. Bylo to fajn a já se těším, že se ke slanisku u Nesytu vrátím zase začátkem října v rámci festivalu ptactva. Tak zase příště.
Zvědavá a poměrně nebojácná samice ťuhýka obecného (Lanius collurio).
Část skupiny kolpíků bílých (Platalea leucorodia) na Hlohoveckém rybníce.
Můj společník víkendového motobirdingu.
