Birding může mít hodně podob. Může jít třeba jen o pomalou vyjížďku pod zataženou oblohou, kdy stěrače na předním okně rozhánějí kapky drobného mžení, krajina kolem je mléčně zakalená řídkou mlhou, ptáky pozorujete přes sklo z krajnice, kde jste jen přibrzdili, pak doskáčete po panelce k vypuštěnému rybníku, stativákem projedete jeho bahnité dno, absolvujete dlouhý oblouk po liduprázdné rozbité asfaltce lemované větrolamem v poli, a už se vám z auta vlastně vůbec nechce, krajina dál pomalu pluje za okny a myšlenky, které vás napadají, přesně kopírují ten nevlídný, vlezle podzimní nečas, bahnem zaneřáděné silnice a příšeří panující už od rána. I tohle může být birding. Proč ne? Vždyť se vám na krku pohupuje dalekohled, vzadu v kufru se váli stativák a čas od času si poznamenáte nějaký ten vzácnější druh do notesu, který vám trčí z kapsy. Co na tom, že hledíte více do sebe než po okolí, stále je to birding, splňujete všechny jeho atributy. No a přesně tak nějak vypadá mých pár chvil dnešního terénu. Konečně jsem přezul auto do zimních papučí a ven vyjíždím až těsně před polednem. Je nevlídno, ale nic zvláštního nečekám, takže mi to ani nevadí, potřebuju jen chvilku ticha a samoty.
Od severu přijíždím k Novoveskému rybníku. Je téměř vypuštěný. Opatrně chystám stativák v zákrytu budovy na břehu a pak s ním projíždím okolí – stovky čírek obecných, ještě mnohem víc racků chechtavých a nedaleko hráze početná skupina bílých volavek s několika popelkami. Přijíždí kamarád Kubrt, se kterým jsme se už dlouho neviděli. Povídáme si a přitom dál prohlížíme okolí. Z protějšího břehu se zvedá mladý orel mořský, nedaleko volavek je menší skupinka morčáků velkých a kousek od nich jedna husice liščí. Počítáme 9 ostralek, asi 70 lžičáků a na mělčině v západním cípu rybníka asi dvě stovky čejek. Ozve se přeletující koliha, která dosedá vedle další a najednou se na bahnech v naší těsné blízkosti ukáže desítka konipasů bílých. K východu letí několik siluet hus běločelých uspořádaných v klínu, ač je jich jen desítka a opačným směrem propluje početné hejno kormoránů. Je tu pěkně. Tohle jsem potřeboval.
Loučím se s Kubrtem a pokračuji k Mušovské zdrži VDNM. Od hráze s Dyjí tu chvíli pozoruji lysky a chocholačky potápějící se pro slávičky, rybáře na březích, několik roháčů, morčáků velkých a racků pokřikujících za lemem z rákosí. Před Drnholcem sedí podél silnice na stromech několik kání a poštolek a do pole odlétá ťuhýk šedý. Pak se pouštím po zabahnělé asfaltce severně od Drnholce. Jsem rád, že se bez větších potíží dostávám zpátky na silnici. Auto špínou celé hnědé. Zastavuji ještě u místního polního letiště. V trávě tu hledá potravu deset volavek bílých, na přeletu se ozvou dva skřivani polní a z blízkého statku ke mně dolehne hlas chocholouše.
Fotku zatím nemám žádnou, proto se přesunuji ještě na náměstí v Drnholci, kde na jedné z borovic kousek od kostela cvakám jediného kalouse, který tu odpočívá. Vracím se znovu kolem Novoveského rybníka, abych se podíval, jestli mezitím nepřilétly severské husy. Nic, zřejmě se ještě popásají v polích. Zkusím se po nich podívat zase příště. Mise za klidem a podzimní nevlídností s hrstkou ptáků splněna.
Jediný kalous ušatý (Asio otus) focený za naprostého šera v Drnholci.
