Ještě včera jsem byl s Pepem domluvený, že vyrazíme na takový krátký jarní výlet po okolí, abychom zjistili, co je venku nového. Plány se změnily. Moje ale ne, a protože mi naladění na ptáčkaření vydrželo, vyjíždím sám. Nebude to nic velkého, nakouknu do polí a k rybníkům u Pohořelic.
Panuje tradiční počasí posledních dnů, obloha zatažená, co chvíli poprchává a pořád je víceméně nepříjemná zima. Zastavuji na kraji pole u skládky v Žabčicích. Hromady zavezeného smetí jsou částečně rekultivovány. Po okolí poletují racci chechtaví a ve větvích akátů zdobených vlajícími zbytky igelitu se pohybují stehlíci. Nahlížím i na blízkou pískovnu, která je tentokrát ve znamení dravců – káně lesní, nějaká ta poštolka, dlouhokřídlý pochop a trojice luňáků červených sedících na jednom z pískových kopců. Z oblohy vyzpěvují skřivani. Studeně pofukuje.
Pak jedu kolem sádek u Starého rybníka. Jedna je na bahnech, ale na jejím dně postávají jen tři kulíci říční. Parkuji za rohem, odkud se chci projít kousek k místu s výhledem na ostrůvek Starého rybníka. Už by tu měli být první kvakoši. Z dosud neolistěných keřů a větví stromů hlasitě prozpěvují budníčci menší. Občas je doplní nesmělou strofou černohlávek nebo skřípavý hlas špačka. Na nedalekém políčku se pasou husy velké a dvě husice nilské. Mám rád přicházející jaro, to nadšení ve vzduchu, shon a zpěv ptáků, koberce květů mezi uschlým loňským listím.
Cestou k výtažníkům u Vrkoče se zastavuji u rozpadlého stavení Mariánského Dvora, kde na hnízdě dřepí čáp bílý a čeká na druhého z páru.
Auto nechávám na kraji Nohavice – jednoho z rybníčků a vydávám se po jeho břehu. Z rákosí pokřikují potápky malé. I tady se ozývá spousta budníčků menších, šplhají po stéblech rákosu, po větvičkách nízko nad zemi, přeletují z keře na keř. Jednou se nesměle ozve i nápěv budníčka většího. Ze dvou míst u rybníků se čas od času ozve salva ran z plynového plašiče. Rány jak z děla. Proč? Na hladině tokají roháči, spárované husy se drží rákosových břehů, nade mnou bubnuje do suché větve strakapoud velký a o kus dál křičí jeho drobný brácha strakapoud malý. Zpívají pěnkavy, červenky, strnadi obecní, hvízdají brhlíci a koňadry. Představuji si, jaké by to bylo žít jen jarem, ale asi by se to omrzelo. Chyběl by ten kontrast s nepříjemnou zimou, ten pocit osvobození od kratičkých dní a nekonečných nocí, od převládajícího ledového příšeří.
Na hladině Vrkoče loví s hlavou u vody více než 60 lžičáků, počítám asi dvacítku zrzohlávek a těším se pohledem na pár hus velkých vodících tři pullátka. Nade mnou se ozvou žvatlavé hlasy vlaštovek a když je chvíli prohlížím dalekohledem, zasvítí na mě i několik bílých kostřeců jiřiček a hnědavý proužek na hrudi jedné břehule. Ostrůvek, na kterém v posledních letech hnízdívají racci chechtaví, je prázdný. Jsem zvědav, jak to s nimi letos bude vypadat, když jich teď stovky hynou následkem ptačí chřipky.
Po půldruhé hodince se vracím k autu. Bylo příjemné jen se tak projít, prohrabat se v té své vnitřní fonotéce ptačích hlasů a některé si zase po mnoha měsících připomenout. Bylo fajn nespěchat, neplánovat, nemyslet na to, co bude, nebýt hnaný očekávám, jen se kochat tím, co se právě děje. Myslím, že právě takhle nějak by mohlo vypadat takové to lehce zenové birdění. 🙂
Čáp bílý (Ciconia ciconia) na starém hnízdě čeká na druhého z páru.
