Již pěknou řádku let, téměř od počátků mého ptáčkaření, mám několik ptačích druhů, ke kterým vzhlížím k úctou. Jsou to druhy přitahující mě zvláštní krásou, nedostižností, ale i kouzlem, které přesně nedokážu definovat. Prvním z nich je zedníček skalní, skalní motýl přilétající pouze v zimních měsících a převážně jen na jih Moravy, na Pálavu. Dřív, když jsem si vytvářel znak, který by charakterizoval mé toulky za ptáky, byl právě zedníček jeho hlavním motivem. Druhým je kulík hnědý, opět druh, k jehož zastižení u nás je třeba trpělivost, štěstí a nasazení. Ten je pro změnu znakem našeho Klubu 300. Do třetice je to racek Sabinův, u nás supervzácný zatoulanec nevšední krásy s výskytem v Arktidě, který v Evropě hnízdí pouze v Grónsku a výjimečně na Špicberkách. Ještě jsem na něj neměl štěstí a nejblíže jsem mu byl asi v roce 2006 na francouzském pobřeží Biskajského zálivu, kam ho občas zanesou silné západní větry.
V pondělí mě překvapil textovkou Honza Studecký. Na Rozkoši se prý objevil právě racek Sabinův a protože je Honza s kamarády zrovna na Jižní Moravě, nabízí svezení za rackem. Měl jsem cukání, ne že ne, ale už delší dobu jsem takhle daleko za twitchem nebyl. Z práce utíkat nechci a nejbližší dny to nebude jinak. Vědom si toho, že se racek může zdržet třeba jen jeden jediný den a že jej už nikdy u nás nemusím vidět, s díky Honzovu nabídku odmítám. Třeba někdy jindy.
Trochu překvapivá náhoda mi ale nabízí reparát. Racek je z Rozkoše hlášen i v úterý, ve středu, ve čtvrtek… no a v pátek už sám sebe přemlouvat nemusím a dopoledne zvědavě a netrpělivě mířím rychlým krokem k děličce. Nejsem sám, jsme tři. Vlastně bych se divil, kdybych tu byl sám, byť je tu sabiňák už pátý den a spousta kolegů už ho v minulých dnech pozorovala.
Rozkoš je upuštěná. Široké holé břehy ale ptáky moc zabydleně nevypadají. To dlouhá písčitá kosa a ostrůvek, ke kterému kosa míří, jsou oba ptáky poseté. Racci, volavky, bahňáci… nejvyššímu místu na ostrůvku vévodí i největší racek v okolí s typickým dlouhým „rypákem“ racka velkého. No krása, ani jsem si z reportů neuvědomil, že je tu i tento druh. Šmejdíme stativáky po okolí. Obloha je čistě modrá, slunce hřeje a já se bojím, že nám za chvíli tetelící se vzduch znemožní pozorování na větší vzdálenost. V dáli za ostrůvkem loví nad vodou mladí racci malí. Jejich kresba je matoucí a nejednou máme dojem, že se mezi nimi racek Sabinův ukázal. Vždy je to jen okamžik a domnělého sabiňáka zase ztrácíme. Mezitím pozorujeme nádherné bekasiny, kulíka bledého, jespáky písečné, jespáka rezavého a přeletujícího orlovce.
Na březích nádrže panuje takové lenivé pozdně letní dopoledne – rybáři u svých prutů, občas hejnko vlaštovek, přeskupující se racci na ostrůvku, na který připlula dvojice paddleboardistů, ale jinak ticho, klid, jen slabý větřík a vodní hladina téměř bez vlnek. Čas plyne a racek se neukazuje. Ze Domkovské zátoky se rozhodujeme vrátit k děličce. Dvojice kolegů spolu vesele debatuje a já znovu projíždím vzdálenější končiny nádrže. Po kolikáté už? Teď ale nacházím drobné racčí tělo s kulatou černou hlavou. To musí být on! Vzdálený je skoro dva kilometry, na mělčině nedaleko konce děličky, ale co jiného by to bylo? Hlásím to kolegům, probíhá rychlá kontrola a pak zrychlený přesun co nejblíže rackovi. Už z hráze je znát, že je to skutečně racek s černou hlavou a ještě blíž je pak patrná i žlutá špička jeho zobáku. Projevuje se nadšení. V tohle jsem opravdu nedoufal. Fotím, byť je racek pořád ještě daleko.
Zkoušíme se přiblížit a racek nás ignoruje. Sedí na kraji v mělké vodě, občas jakoby upije, jednou se postaví na nohy a zamává křídly, ale stále zůstává na místě. Zkoušíme se přiblížit více a racek s tím vůbec nemá problém. Kdoví, kolikrát viděl člověka? Nakonec jej fotíme snad jen na pět šest metrů. Je to nádherné zvíře, jeho šedá kápě přechází v černý límec. Kocháme se a užíváme si vzácných okamžiků. Až při odchodu se racek zvedá a vyráží lovit nad menší část nádrže nad děličkou. Za letu je ještě hezčí a letovky se daří také cvaknout. Jsem šťastný, jak jen birder dokáže být. 🙂
S přáteli se loučíme a já se po obědě v Provodově ještě vracím k břehu u Doubravice. K rannímu seznamu přidávám ještě několik bahňáků, ale vzduch je již tekutý a do výšky několika desítek centimetrů v něm obrysy všeho plavou. No nic, je čas k návratu, byl to ale super zážitek a pro mě letos vlastně první nový druh do lifelistu.
Racek Sabinův (Xema sabini).
Racek Sabinův (Xema sabini).
Nádhera! Pozorování, fotografie i článek! Gratuluji! Libor Šrámek.