Převaluji se v posteli, zpod vyhřáté peřiny se mi moc nechce. Přitom sleduji po očku přibývající světlo za oknem. Už v 6:30 teď bývá světlo. Vím to, protože jsem v pátek tou dobou měl už nataženou v práci síť. No nic, v posteli se ještě naležím víc než dost. Před šestou seškrabávám na předním skle Molendy slabou vrstvu námrazy a jedu. Když frčím po výpadovce nad Černovicemi, mám cukání zastavit někde u krajnice a zamířit k východu foťák. Obloha je červeně zvlněná oblačností v liniích imaginárních úbočí kopců. Jako by byla nasvícena vždy jen jejich nejvyšší partie a za těmi bližšími vždy stály další a vyšší. Je to nádhera. Už díky takovému svítání stálo za to si přivstat.
Z dálnice sjíždím u Blučiny. Na drátů mě pozoruje ťuhýk šedý. S hrůzou sleduji rozsáhlé staveniště s horami navezené hlíny, pod kterým zmizela značná část zdejšího podmáčeného pole. Obouvám holiny a pouštím se mezi louže s ledovým škraloupem. Z oraniště za potokem volají čejky a pozpěvují konipasi bílí. Z podmáčené vegetace vylétají desítky lindušek lučních. Od západu se po obloze blíží několik stovek havranů a kavek a pokračují dál k východu. Kromě bažantů se od říčního náspu ozývají i koroptve, druh, který je už tak vzácný jako chocholouši. Bahňáci tu zatím ještě nejsou, jen ve zbytcích rákosí několik strnadů rákosních. Na jednoho z nich neúspěšně útočí krahujec. Prvně poslouchám plný skřivaní zpěv.
U dalšího podmáčeného místa zastavuji jen na dohled, abych nevyplašil dvě stovky hus velkých, které se tam krmí. Je mezi nimi také šest hus polních a kolem poletuje několik čejek. Jedna z polňaček je mladý pták s bílým lemem kolem kořene zobáku.
Blížím se k Podivínu a tak si říkám, že ještě zajedu zjistit situaci k Lanžhotu. I tady jsou v polích louže a jen, co vystoupím z auta, slyším zpěv drozda zpěvného. V oranici jsou stovky kvíčal a desítky špačků, čejek je zatím jen pár. Na druhé straně cesty poletuje nízko nad zemí hejno strnadů obecných s vrabci polními a pěnkavami. Občas zakrouží luňák červený nebo orel mořský. Příjemným překvapením je hlas skřivana lesního, který na mě padá z oblohy od přeletujícího pěvce. O něco později dokonce slyším celé strofy jeho zpěvu.
Přes Břeclav se dostávám na hráz Mlýnského rybníka. Ten je tak našlapaný ptáky, že jsem to už dlouho neviděl. Sice tu nejsou žádné severské husy, ve které jsem doufal, ale nejrůznějších kachen jsou stovky. Poláků velkých odhaduji 750, chocholaček 550, lysek 900. Všude mezi nimi září oranžové hlavy zrzohlávek, kterých je tu najednou 230. Překvapuje mě i 120 kopřivek. Za zády mi i taky zpívá drozd a doprovází ho šoupálek krátkoprstý.
Na hrázi Hlohoveckého rybníka se do mě dává zima. Fouká vydatný a ledový V vítr. Zapisuji si ještě osazenstvo Prostředního rybníka se skupinkou čtyř morčáků malých a přejíždím k Nesytu.
Na hladině toho moc není, vlastně jen několik hoholů, poláků velkých, roháčů a stovka lysek. S tou berneškou tmavou jsem měl minulý týden štěstí. Dnes bude asi s husami někde v polích, pokud se tu ještě zdržuje. Věřím, že aspoň nějaké severské husy se tu jistě někde potulují.
Poslední zastávkou je vypuštěný rybník Nový. Na bahně postává několik volavek bílých a popelavých a v loužích je nějaká ta kachna, trojice husic liščích a dvacítka čírek obecných. Škoda, že se rybník nevypouštěl až koncem dubna. Zajíždím se ještě podívat na rákosiny na jih od rybníka. Ozývají se z nich další čírky, husy velké a chřástal vodní. Když už to balím, přelétají nízko nade mnou husy – asi 500 hus polních a běločelých. Směřují za hranice do Rakous. Začíná svítit sluníčko, ale vítr v poryvech zesiluje. Odpoledne je hlášena vichřice. Zítra to vypadá na sváteční birding s Pepem.
Pár hus velkých (Anser anser) od Nesytu.
