Je páteční odpoledne, vše vychází podle představ, rodinku nechávám v Pístovicích a už kolem třetí po poledni parkuji na svém obvyklém místě v polích. Obloha je jak atlas světa, na velké modré ploše plují kontinenty šedobílé oblačnosti. Vane svěží vítr a zase je teplo. Chystám dravcovku a pěvcovku nechávám zatím skasanou. S tou dravcovkou bych měl správně někam do míst, kde nějací dravci jsou, ale už jsem tu zvyklý a doufám, že se nějaký náhodný zahnutý zobák nechá přemluvit. Nejsem vyznavač velkých počtů, bude mi stačit i jedna poštolka. Zajíci jsou dnes obzvláště krotcí, hlavně letošní dorost, pobíhají mi kolem auta a když jdu k Arnoštovi pustit nahrávku poštolky, jeden ušák běží souběžně se mnou ve vzdálenosti snad jen čtyř metrů. Ve vzduchu se občas ukáže kroužící káně, nízko nad polem loví pochop, na drátech sedají v menších skupinkách hřivnáči a k jihu protahují hejnka vlaštovek a jiřiček. Jednou nebo dvakrát se objeví poštolka, ale do větrem vzduté sítě se jí nechce. Sedím v křesílku, čtu si dalšího Cunninghama, od textu si odskakuji do vlastních myšlenek a dumám nad tím, jestli jsou naše osudy skutečně už dávno vepsány do předem vytvořeného scénáře, se kterým nelze než se smířit? Jestli všechna naše rádoby svobodná rozhodnutí nepodléhají cizí taktovce?
Odpoledne ubíhá a vítr slábne. Natahuji pěvcovku a přináším si prvního černohlávka. Brzy se šeří. Nad Arnoštem se konečně zastavuje poštolka a padá do sítě. Mám štěstí. Jde o mladého samce s maďarským kroužkem. Následují další dva černohlávci a den se rozpouští ve tmě. Kolem deváté leze na oblohu oslnivá baterka měsíce chvíli po úplňku.
O půlnoci spouštím pod pěvcovkou mix budníčků. Znovu pofukuje. Ve dvě kontroluji dravcovku a pak se přes pole vracím k pěvcovce. Světla je jako za dne. Osmnáctka na pěvce má všechnu síťovinu sfoukanou k jedné straně. Tahám za ni, že ji srovnám, když si všímám, že v horní kapse uprostřed sítě něco visí. Je to docela velké a už začínám lamentovat nad ničitelem sítí netopýrem rezavým, když mi světlo čelovky odhalí docela jiného návštěvníka. Rychle a opatrně ho stahuji i se sítí níže a bez problémů ho z kapsy vytahuji, protože není vůbec zapletený. Kdybych v tom rovnání sfoukané síťoviny pokračoval, určitě bych tuto krásnou a nečekanou sovičku lehce vytřepal. Neuvěřitelné, mám v ruce VÝREČKA MALÉHO. Tolik neúspěšných jarních pokusů a teď na podzim si mě našel sám. Je to mladý pták, osmidekový prcek, ale radost z něj mám naprosto neúměrnou jeho hmotnosti. U auta mě až polévá pot, když nemůžu najít odpovídající typ kroužků. Ale jo, mám je, všechno je v pořádku.
Před půl pátou ráno otevírám krám. Chystám si židličku a stolek a začínám chodit číhat k síti. Ještě chvilku před šestou mám rozdáno snad jen pět kroužků. Napadá mě, že dnes to bude slabé, ale že i tak mám posvícení v podobě výrečka a maďarské poštolky. Ptáci se nakonec přece jen chytají, pokaždé jich pár přináším. Když kolem půl osmé sklízím dravcovku, dokonce z koridoru kolem pěvcovky vylétá ledňáček. Toho bych takhle daleko v polích nečekal.
Balím to chvilku před osmou. Rukama mi prošlo 43 opeřenců, což není na jedinou osmnáctku v keřích vůbec špatné. Znovu se zvedá vítr. Obloha je čistě modrá a slunce začíná hřát. Už se těším na kafe a snídani.
odchycené druhy: pěnice černohlavá (24 ex., 1 retrap), pěnice slavíková (2 ex.), poštolka obecná (1 retrap), výreček malý, červenka obecná (3 ex.), rehek zahradní (3 ex.), rehek domácí, rákosník obecný (3 ex.), rákosník proužkovaný, budníček menší, sýkora koňadra, sedmihlásek hajní, lejsek šedý – 43 ptáků 13 druhů.
Noční portrét výrečka malého (Otus scops).
A ještě jeden za denního světla – výreček malý (Otus scops).
