Venku je stále ještě slunečno, ale dlouho by to trvat nemělo. Ochladilo se a počasí se má pokazit. Zima se nevzdává, hrozí i sněžení. Puberťáky sice ven nevytáhnu, ale Jožka se přemluvit dá. Je po desáté dopolední, když se vyjíždíme krátce vyvenčit.
Kousek pod Brnem nás překvapuje vpravo v polích, někde v úrovní Rajhradu, množství postávajících volavek bílých. Může jich být kolem šedesáti. Nejspíš jedno z mála míst s hraboši.
Rozhodnutí, kde se zastavit, nechávám až na poslední chvíli. Napadá mě skládka u Žabčic. Slunce svítí, ale vítr je čerstvý a ledový. Ještě, že jsme ráno nepodlehli iluzi jarní pohody, kterou vytvářela modrá obloha za oknem bytu. Máme spodky a několik vrstev oblečení. Na skládce se pracuje a kolem létají stovky racků. Převládají chechťáci, ale pár set tu bude i racků bělohlavých a bouřních. Další stovky ptáků sedí v pískovně přes silnici. Jen racků chechtavých je podle mého odhadu cca 1900. Nad hromadami vytěženého písku se vznášejí káně lesní a tu a tam je vidět luňák červený. Na větvích akátů u silnice vlají kusy igelitu, kolem se line zápach skládky a my se necháváme boxovat větrnými poryvy. I takhle může vypadat birding.
Přejíždíme pak kousek dál do polí. V relativním závětří je větší klid. Nad strništěm přeletují skřivani a několik jich naplno zpívá z oblohy. Kolem se prohánějí zajíci, na kořist číhají na zemi káně a nad nimi se třepetají poštolky. Lezeme na starý stoh, Jožka ožívá a skáče z balíku na balík. Já mu lehce sekunduji a pozoruji okolí. Tři čtvrtě hodiny, pohoda, bez ambicí nějak ten náš výlet za ptáky hrotit, objíždět lokality. Ne, je třeba vstřebat trochu těch slunečních paprsků, dalších pár úděrů pěstí od rozdováděného větru a užít si skřivanů lákajících zpěvem jaro. Pak zase sedáme do vrzajícího Molendy a o kus dál koukáme na dvě volavky popelavé a dřemlíka lemujícího letem půl metru nad zemí terén.
K Vrkoči zajíždíme jen tak pro úplnost. Kolega s dalekohledem, kterého tu potkáváme, nás informuje, že je okolí ptákuprosté a že za to může také jedna z nesmyslných krejčovských figur oděných snad do mysliveckého mundůru, která je přivázaná na plovoucím pontonu vprostřed výtažníku Nohavice. Čo už? Prohlížím si spárované husy velké kolem rákosin, několik kachen bojujících s vysokými vlnami Vrkoče a dvě desítky kormoránů unášených větrem. A je to vážně všechno, nepočítám-li nějakou tu koňadru a modřinku v holých větvích vrb. Nu což, vyvětraní jsme, čas oběda už také nastal, frčíme si domů nacpat pupky.
Racci u prostřené tabule plné odpadků.
