Minulý víkend jsem prokaučoval docela pěknou sobotu. Ale bylo to prací, tak to zase tolik nebolelo. V neděli už hustě sněžilo, a tak jsem se byl jen krátce projít u Brněnské přehrady. Stativákem jsem od hráze projel vodní hladinu, ale nic převratného se nekonalo. Až na skupinky nadšených otužilců. Těch se během mé půlhodinky v terénu vystřídalo ve vodě hned několik. Ale o tom rozhodně nemělo smysl dělat zápis na web.
Po hnusném víkendu následovalo několik krásných dní, včetně včerejška. Slunečné počasí s modrou oblohou se ale omezilo jen na dny všední. S příchodem víkendu zase opanovala oblohu šedá oblačnost a příšeří. No čo už?
Ráno ležím dlouho v posteli a překládám. Snažím se nahnat co nejvíc, abych to měl z krku a mohl se zase věnovat něčemu jinému. Jsem typický představitel lidí, nebo snad jen chlapů, kteří se dokáží soustředit pouze na jednu věc. Předpověď ukazuje někdy odpoledne sněžení. Dobře, říkám si, vyjedu dnes, a to tak, abych byl kolem poledního u Novomlýnských nádrží. Tou dobou by se tam mohly vracet z polí napojit husy. Oblékám se a v půl jedenácté sedám do auta. Je sobota dopoledne. Proto vůbec nechápu ucpanou výpadovku před Pisárkami. Více než hodinu se v ní posunuji těch pár set metrů k Anthroposu. Rychle pak mizím na Bohunice a u Centrálky najíždím na silnici směr Mikulov. Uff, skoro půldruhé hodiny jsem se probíjel z domu na úroveň Modřic, a zrovna teď začíná padat sníh. Už nemá cenu se vracet. Čerstvý vítr od jihu žene mokré sněhové vločky rovnoběžně se zemí. Nahusto, opravdu nahusto, a přímo proti mně.
Frčím pak po hrázi mezi střední a horní nádrží. Vodní hladina je vzdutá vlnami a na vodě není vidět s výjimkou kachen u přepadu ani jedna husa. Na druhé straně hráze se zase otáčím a jedu se pro začátek mrknout na vodu u Pasohlávek.
Hned na kraji vesnice na hladině skoro nic vidět není. Ani kdyby tu ptáci byli, tak bych většinu z nich asi kvůli chumelenici neviděl. U hráze s Dyjí ale ptáky vidím, pěkně v závětří jsou tu stovky lysek a chocholaček. Jednu početnou skupinu velkých černobílých kachen tvoří morčáci velcí – je jich 68. Koukám na genderově nevyváženou skupinku morčáků malých (M+8F), pozoruji tokající roháče i šedivé kopřivky. Tak aspoň něco.
Rozhoduji se zkusit štěstí kolem Pohořelických rybníků. Vracím se tedy o další kus cesty zpět. Pořád hustě sněží. Hněď umrzlého rozježděného bláta začíná mizet pod bělí mokrých vloček. Vypuštěný Starý rybník je bez života. U zamrzlé louže stojí jen dvacítka hus běločelých a kus od nich desítka kachen. Panuje dokonalé podvečerní šero.
Přejíždím na nedaleké zorané pole. Zdálo se mi, že odněkud slyším hlasy hus. Z těchto míst to bohužel nebylo. Z oranice se zvedá asi 80 doupňáků a skupinka šedivek smíšených s havrany. Ze stromů se kolem mě ozývají dlasci a koňadry.
Pak už přistávám vedle Zarostlého, což je jeden z výtažníků u Vrkoče. Za strouhou tu překvapivě zmizely křoviny a kus rákosí. Teď se na vedlejším poli kupí hromady bláta. Nízko nad polem svítí pohupující se samec pilicha. Krásný dravec. Nejbližší kus Vrkoče je pod tenkým ledem, který je teď pokryt fleky sněhu. Na něm postávají racci, asi stovka chechťáků, pár desítek velkých racků a jeden či dva bouřní. Kolem jsou slyšet modřinky, střízlík, a nade mnou přeletuje několik stehlíků. Pomalu se smiřuji se skrovnou porcí, kterou mi dnešní birding naservíroval. Nevadí, vyvenčil jsem se, trochu se nechal profackovat větrem, myšlenky jsem na chvíli pustil z řetězu a můžu se pomalu vrátit.
Jedu přes Velký Dvůr a napadá mě vzít to vedlejší cestou na Pohořelice. Tam už ale nedojíždím. Na kukuřičném strništi totiž před Pohořelicemi zaznamenávám husy. Napřed se k nim zkouším dostat od silnice, ale mezi hejnem a mnou je větrolam. Kdybych se dostal až k němu, byl bych tak blízko, že bych husy vyplašil. Dobře, objíždím celý lán kolem a obloukem se k husám přibližuji z jiného směru. Konečně vidím celé hejno. Může tu být přes 7000 hus běločelých a stovka či dvě hus velkých, které se mezi tou severskou drobotí tyčí jako tělnaté majáky Ty nejbližší husy mám od sebe tak 200 metrů, ale většinu hejna mi husté sněžení a příšeří mění jen v nezřetelné siluety. Zato ty nejbližší mám jako na dlani. Už dlouho jsem takhle blízko husám nebyl. Ptáci jsou přitom naprosto klidní, pasou se a ti vzdálenější dokonce postupně přiletují blíže. Vědí o mě, to je jasné, ale možná tuší, že optika, přes kterou je pozoruji, nepatří k té nebezpečné. Překvapivě je celé hejno tiché. Ještě, že jsem si jich všiml. Sněžení se mění v drobný déšť. Mokré zbytky sněhu mi sedí jako čepice na stativáku, na hlavě a na ramenou. Projíždím hejno pěkně ze strany na stranu. Být jiné podmínky, vydržel bych tu pěkně dlouho. Kdoví, co všechno se tu může skrývat. Světla ale rychle ubývá. Daří se mi přečíst červený límec (V38), kochám se seveřankami, kousek ode mě teskně křičí datel a na druhé straně drnčí tenké hlásky mlynaříků. Doufám, že se tuto zimu ještě potkáme. Po půldruhé hodině s husami loučím. Nakonec to nebyla zase taková tragédie.
Pozorování hus běločelých (Anser albifrons) v hustém chumelení tedy žádná hitparáda není.
Jeden spěchající kohout bažanta obecného (Phasianus colchicus).
