Přelom července a srpna, polovina prázdnin za námi. Vloni jsem se touto dobou po roce zase vrátil na Zouvalku, abych v polích prožil několik nocí, za kterých jsem díky svým skrovným odchytům nahlížel do podzimního tahu ptáků. A letos je to tady zase. Neuvěřitelné, když si uvědomím, že mě tu čeká už osmá sezóna.
Předpověď sice není nic moc, ale může být i hůř. Odpoledne balím svoji klasiku, tahám to do auta a pod lehce oblačnou oblohou vyjíždím směrem na Vyškov. Je to masakr, překonat všechna omezení, uzavírky a objížďky, rozkopané části ulic a přejezdů, abych se oklikami a s nájezdem vyšším skoro o 10 km konečně dostal do polí nad Vyškovem. Dnes to bude takové to osahávání terénu, zjišťování co a jak.
Krajina voní senem a tu a tam se k obloze zvedá sloup prachu v místech, kde kombajny sklízí obilí. Jeden s hukotem šněruje pole na druhé straně pásu keřů než parkuji. Nad strništi poletují pochopi a hřivnáči, přímo na zemi patrolují káně, občas se ozve zaštěbetání vlaštovek nebo kéč mladé straky. Nejprve musím obnovit koridor, který se ztrácí v houštinách. Obloha se čistí a slunce pěkně pálí. Za chvíli jsem mokrý potem. Natahuji osmnáctku a jdu se podívat do míst, kde pod elektrickým vedením vloni vzala za své všechna vegetace biokoridoru. Je tu teď taková drobná paseka s přízemními keříky, do které natahuji ještě dvanáctku.
Keře jsou tiché, ani pípnutí, ani se nedivím, že po prvních dvou černohlávcích čekám další dvě hodiny, než se v síťovině zase něco ukáže. Ale jsem zase doma. Sedím ve skládací židličce za autem, vedle sebe stolek s kroužky a plechovkou piva, pohledem přejíždím známé kontury krajiny, co chvíli až těsně ke mně dohopká mladý zajíc a nízkou trávu polní cesty rozvlní přebíhající hraboš.
Čas od času doburácí kombajn a zvíří prach, ale fouká poměrně svěží vítr, který to všechno zase odfoukne zpět. Díky dvanáctce v pasece se chytají kosi a další černohlávci. Teprve, když se šeří a nad obzor vyleze obrovská oranžová pizza měsíce den před superúplňkem, opouští kombajn pole a já tam můžu natáhnout i dravcovku s Arnoštem. To už mám pivko dávno vypité, hřeje mě svetr a na stolku teď stojí polorozpitá láhev červeného, zbytek z víkendu.
Noc je teplá, obloha se postupně zatahuje, vítr bohužel neuvadá, a zdá se, že nic netáhne. Dravcovka zůstává prázdná a stejně tak i dvě pěvcovky, které ve dvě po půlnoci zase roztahuji. Pod tou delší hraje mix rákosníků s cvrčilkou zelenou a slavíkem tmavým. Předpověď se postupně stále horší a meteoradar ukazuje blížící se srážky. Desítku drobných opeřenců z večera doplňuje jen čtrnáct dalších ptáků. Stále vedou černohlávci. Na nahrávku zareagoval slavík, trojice rákosníků velkých a po jednom scirpák a palustris.
Něco po sedmé všechny sítě balím. Včas. Netrvá dlouho a začíná pršet. Chvíli v tom drobném deštíku sedím na židličce a koukám do krajiny. Je to změna oproti těm horkým dnům plným slunce, které jsme měli na Nesytu. Blízkost podzimu je přímo hmatatelná. Kolem přeletuje dudek a rezavá kukačka. Déšť houstne. Nikam se mi nechce. Ještě dlouho sedím v autě a pozoruji kapky stékající po předním skle. Tak zase příště, Zouvalko.
odchycené druhy: pěnice černohlavá (10 ex.), pěnice hnědokřídlá, kos černý (6 ex.), slavík obecný, rákosník obecný, rákosník zpěvný, rákosník velký (3 ex.), budníček menší – 24 ptáků 8 druhů
Jeden ze tří kroužkovaných rákosníků velkých (Acrocephalus arundinaceus), zde starý pták.
Pole za nataženou sítí šněruje burácející kombajn.
