Co může jeden den vyjít, to se může hned ten následující den změnit v útrapy. Nadšený včerejším odchytem u Drnovic se ráno balím, abych byl na místě ještě o něco dříve. Zatímco nad Pístovicemi je obloha vymetená a právě dohasínají hvězdy, už před Drnovicemi vjíždím do husté mlhy. Říkám si fajn, aspoň slunce tak snadno nerozpustí na polní cestě zmrzlou hlínu v bláto a já tu budu moci zůstat déle bez toho, aniž bych se bál, že někde uprostřed rozbředlé cesty uvíznu. Jenže mlha mi udělala škrt přes mé plány horší, než hřejivé slunce.
Je dobře osm stupňů pod nulou. Zmrzlýma rukama natahuji síť a těším se na první úlovky. Namísto toho začíná na síti mlha ulpívat v podobě jinovatky. Síť je už po chvíli jako těžká bílá stěna. Tohle nemůže přehlédnout ani opeřenec s tím nejslabším zrakem. A taky že jo. Nechytá se vůbec nic. Sedím v kufru auta a dalekohledem vyhlížím k místu odchytu. Mlha se válí nad poli, je zima, nevlídno. Po hodině čekání jdu síť stáhnout, částečně ji oklepávám a zase natahuji. Zdá se totiž, že slunce mlhu začíná rozpouštět. Během těch pár chvil bez mlhy se chytá kos, dvě modřinky a dvě babky. Pak přichází mlha s novou intenzitou a síť je za chvilku zase celá bílá a prověšená až k zemi. Z dubů nade mnou se mi pochechtávají strnadi obecní a přímo u sítě se mému snažení vyloženě vysmívá brhlík. Jdu opět k síti, že ji oklepu, když zaznamenávám hlasy mlynaříků. Rychle vyhledávám jejich nahrávku v mobilu a hážu ho pod síť. Mlynaříci jsou za chvilku v okolních akátech. Jeden se překvapivě chytá, ostatní postupně usedají na jinovatkou zbytnělou síť. Během asi dvou minut se chytají celkem čtyři z desetihlavého hejna. Nechci ty chytlé dále trápit a vkládám je do pytlíčků. Dva mají čistě bílé hlavičky a dva s pruhem.
Nelepší se to. Mlha se stále převaluje kolem. V deset už na to kašlu a jdu síť stáhnout. Nejprve ji při oklepávání trochu natrhnu. Pak se urve kotvící lanko a síť se zčásti poroučí k zemi. Mám na krku dva pytlíky s koňadrami, které jsem překvapivě našel chycené, přimrzlé lanko nejde uvolnit, ruce mi naopak spolehlivě jinovatka ke kovové tyči přichytává a já nechci síť pustit úplně na zem. Rozdělávám jednotlivé segmenty tyče a snažím se namrzlé lanko promrzlýma rukama uvolnit. Je to dlouhý a bolestivý boj. Pak těma omrzlýma rukama roluji těžkou síť plnou jinovatky a sykám bolestí. Konečně se daří. Síť leží na kontejneru u zásypu a já si jdu rozehřát ruce, abych mohl okroužkovat dva poslední ptáky. Dnes to tedy stálo za to. Jsem zmrzlý, kroužek dostalo jen deset ptáků a síť je potrhaná a zmrzlá v podobě sněhové hroudy. S chutí dnes tohle místo opouštím, abych o pár kilometrů, těsně před Pístovicemi, vjel pod rozjásanou modrou oblohu plnou slunce. A takhle je tady prý od rána. No čo už? 🙂
Dva poddruhy mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Nahoře ssp. europaeus, dole caudatus.
