Čas proudí, poskakuje, klouže, utíká, vytrácí se mezi prsty. Alespoň tak mi to přijde, když se podívám na obsah těch několika málo složek letošních fotografií v mém počítači. Lednoví brkoslavi, pár siluet orlovce z března, první konipas luční na ledu Tovačovských rybníků na apríla, za čtrnáct dní první pokřikující krutihlavi a náhle hnízdo plné mladých drozdů, kluci koupající se u rybníka, ouhorlíci v Rumunsku a polovina roku je pryč. Dostavila se melancholie a snad prvně od začátku roku se mi nechce ven. Svůj podíl na tom má i několik vzkazů v návštěvní knize z posledních dní. V sobotu se jedeme dopoledne podívat na Babí lom u Lelekovic. Šouráme se do kopce, posloucháme ptačí hlasy, pak závěrečný úsek s kameny a skalkami a krásný výhled do okolí. Ve vzduchu krouží tři včelojedi. Je to nevšední podívaná. Zbytek dne rodinka a hlavně dokonalý vypravěč Jo Nesbo. Pak déšť bubnující do parapetů.
V neděli bych měl vyrazit do terénu, ale pořád se mi ještě nechce. Beru do auta kluky a jedeme k Popůvkám. Svého času jsem tu byl s dalekohledem každou volnou chvíli. Široký prstenec rákosí tehdy obývali pochopi, roháči, lysky a potápky malé, všude zpívali rákosníci velcí, proužkovaní a obecní, na vrbě se pohupovalo hnízdo moudivláčků, občas se ozval chřástal vodní a někdy i bukáček. Koncem 80. let byl rybník prohlouben, vybagrován a přišel o litorální pásmo i rákosiny. Ptáků ubývalo a dnes už jsou tu vidět jen kachny a rybáři. Je to smutná podívaná. Nějak se té své pochmurné nálady ne a ne zbavit. Přeji všem pěknou druhou půlku roku 2013.
Zvědavá hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) cvaknutá z balkonu našeho bytu.
