Sobota 29. dubna:
Panuje taková ponurá atmosféra. Je zataženo, občas sprchne. Víkendový den, klid v ulicích. Ven se nikomu nechce, déšť od toho odrazuje. Sedám do auta, abych se projel v těsné blízkosti Brna, na dohled jeho jihozápadnímu okraji. Nachází se tu několik malých mokřadů v údolích obklopených lesy.
Prvním z nich je Omická bažinka. Z Troubska to beru do kopce k Omicím a vzpomínám si na výlety do okolních lesů, kam mě brával někdy před čtyřiceti lety Luboš Absolín. Sotva pár druhů ptáků jsem tehdy znal. Sjíždím serpentinami pod Omice a auto nechávám u cesty. Zdejší mokřad je poměrně rozlehlý. Tůně, rákosí, louka s řídkou stařinou. V otevřené krajině poblíž rybníků by tu už zpívali rákosníci a cvrčilky, ale tady je ticho. Je zajímavé, že tu z typických rákosinových druhů nic není. Ani ten všudypřítomný strnad rákosní. Z keřů zpívají černohlávci a pro mě i první pěnice hnědokřídlé, občas kolem proletí skupinka kachen, pak jen druhy lesa a jeho krajů. Překvapí mě ale hlas, který ve mně vždy vyvolává lehkou nervozitu, protože jej mám jako vyzváněcí tón v mobilu – skřivan lesní. Dvakrát ho zřetelně slyším z větší vzdálenosti. Půda je od deště rozměklá a blíží se další várka nízkých tmavých mraků.
Nedaleko leží další malý mokřad, přírodní památka Střelická bažinka. Kdysi jsem tu fotil mladé chřástaly vodní, když z rákosí jako duch vystoupil František Balát. Pěkně jsme si popovídali. I teď tu zbývá nějaké rákosí, ale ta divokost místa se vytratila. Ani tady nezpívá žádný druh rákosin. Nad částí s obnaženou vodní hladinou loví vlaštovky a z přilehlého dubového lesa se nese hlas budníčka lesního a lejska bělokrkého. Překvapivě o sobě dají vědět křikem potápky malé a někde při zemi v hustém keři koncertuje prcek střízlík. Setmělo se a začíná pršet.
Během vydatné přeháňky se přesouvám na okraj Ořechova, k nově vytvořené soustavě tůní s názvem Mokřady na Dolinách. Na střechu auta mi buší prudký déšť. Zastavuji na kraji lokality a čekám, až to přejde. Není kam spěchat. Nikde nikdo. Bubnování postupně slábne a já se jdu projít po okolí. Kachny, potápky malé, jeden vodouš šedý, na poli čejky a v rákosí strnad rákosní a rákosník proužkovaný. Jak je tu krajina otevřená, hned je to tu bohatší. Po okolí se pohybují dva samci pochopa s jednou samicí, kukačka číhá, komu by podstrčila vejce a z okraje rozlehlého pole už počítá drobné křepelka. Mám rád ten klid po dešti, kapky padající z listů. Tady v těch lesích směrem k Brnu jsem začínal chodit za ptáky. Celé jsem je měl pěšky prochozené. Kde jsou ty časy? Tož, blíží se poledne, vracím se zase do městských ulic.
Neděle 30. dubna:
Poslední dubnový den. Obloha je šedivá a po ránu je docela chladno. S Pepem se jdeme projet po okolí. Nad Svratkou na Poříčí loví hejno jiřiček a když pak odbočujeme na Vídeňskou, zahlédneme na obloze i skupinku šesti rorýsů. Už jsem se na ně těšil, na ten jejich křik, který dotváří tu pravou atmosféru městských ulic.
Jedeme se mrknout k Blučině. V louce, kde jsem chytal chřástaly, po deštích stále ještě stojí voda. I okolní zamokřená pole jsou hned pro ptáky atraktivnější. Narostl tu počet hnízdících čejek a ozývají se kulíci říční a vodouši rudonozí. Pepe se rozhoduje, že si bude psát všechny pozorované druhy. Úplně jsem zapomněl, že touto dobou každoročně děláme takový svůj malý velký den. Tentokrát ji v tom nechám samotnou. Třeba si ten pravý big day ještě střihneme později. Ve stařině zamokřené louky mě potěšila trojice bramborníčků černohlavých a dva páry zřejmě jen protahujících bramborníčků hnědých. No a na hromadách nahrnuté hlíny poskakuje bělořit. Škoda, že se velká část louky zaváží, aby zde vznikly další haly.
Míříme pak na Moutnice a nad hlavou nám krouží dvojice orlů královských. Na kraji vesnice neopomenu mrknout na hnojiště, které náhodně míjíme. Tato zapáchající místa dokáží leckdy nabídnout zajímavé ptáky. Tohle příkladně zdobí svojí přítomností dudek. Projíždíme krajinou a jen se tak kocháme. Obloha se čistí a objevuje se slunce. I tentokrát prohlížíme dno vypuštěné sádky severně od Starého rybníka. Žádné překvapení se ale nekoná, po blátě ťapou jen husice, několik vodoušů bahenních a čejka. Krátký výpad k Vrkoči ze strany výtažníků přináší zjištění, že se pár racků chechtavých letošní populace decimované ptačí chřipkou, pokouší obnovit kolonii na ostrůvku. Je jich sice slabá třetina oproti předchozím létům, ale ostrůvek hned působí veseleji. Co chvíli nás míjí přeletující kormorán malý a na dně vypuštěného Čahouna hledá potravu dvojice tenkozobců.
Zastavujeme se ještě u mokřadu na kraji Vlasatic. Pěkné je to tu, pisily brodící mělčiny, další husice a zpěv drobků z rákosí. No, moc tomu dnes nedáváme, bude to hubený seznam, ale i tak Pepe sepisuje během té chvíle v terénu 91 druhů.
Kukačky obecné (Cuculus canorus) jsou hlasité a po návratu z jihu působí nápadně.
Jeden z orlů královských (Aquila heliaca) jen kousek od Brna.
