V minulých dnech teploty prudce vyskočily směrem vzhůru (výrazněji v Čechách než na Moravě), příroda ožila a udělala pár kroků směrem k jaru, začali se vracet špačci, čejky, objevili se už nějací drozdi zpěvní, ojediněle dokonce bramborníčci černohlaví, a naveliko začali táhnout kulíci zlatí. Teď se sice teploty zase vrátily blíže k nule, ale obloha je jasná, slunce svítí a navíc, i kdyby trakaře padaly, je třeba vyrazit do terénu. A to hlavně kvůli přísnému lockdownu, který začíná zítra a který omezí pohyb osob jen v rámci okresu. Na příští tři týdny bude s cestováním za ptáky do jiných okresů utrum, takže se s Pepem balíme a jedeme se projet.
Ještě před tím, než se nalodíme do Molendy, ukazují se na lípě za oknem dva čížci, osm stehlíků a dva drozdi zpěvní. Ptačích hlasů je venku plno, tohle mi spolehlivě zvedá náladu.
Z dálnice sjíždíme hned u Blučiny, kde posledních několik jar chytám na přelomu března a dubna chřástaly. Po letech tu v loukách zase stojí voda. Vypadá to moc pěkně. Nad polem poletují čejky, z oblohy se sype zpěv skřivana a z vysoké uschlé trávy se ozývají bažanti. Jen ta polní cesta je tak rozbahněná, že jsem zvědavý, do jaké míry bude moje oblíbená lokalita přístupná.
Pak jedeme poli k Jalovisku a odsud hledíme do rozsáhlých podmáčených plání navazujících z jihu na lesní porosty. Tyhle končiny mi rozlehlostí, opuštěností i rovinatým terénem připomínají maďarské puszty. Už zdálky je vidět, jak se mezi velkými loužemi zvedají čejky. Ale nejsou jich jen desítky, stovky a stovky ptáků vytvářejí mrak, který chvíli mění barvu z černé na bílou a pak zase sedá do pole. Odhadem tisícovka čejek. Když tak stojíme u krajnice a dalekohledy pozorujeme ten šrumec, registrujeme nad vším tím shonem prolétat také hejno asi padesátky kulíků zlatých. Věděl jsem, že bychom je tu mohli najít, ale nevěřil jsem, že to půjde tak snadno. Přejíždíme kousek blíž, čejek počítám 1400, v poli odpočívají skupiny srnčího, v ornici se prohánějí konipasi bílí, svítí tam těla chechťáků, a na ozimu na druhé straně pásu keřů pobíhají kvíčaly, špačci, drozd zpěvný, na blízké louži pak sedí dvacítka čírek obecných, z lesa křičí žluny zelené a datli, z oblohy naplno zpívají skřivani, k severu přetahuje menší hejno hus tundrových, zkrátka dokonalost. Hodiny by tu člověk mohl bloumat po okolí a kochat se tou polní divočinou.
V Hustopečích odbočujeme na Šakvice, zajíždíme ke břehu Novomlýnské zdrže a prohlížíme její hladinu. Stovky chocholaček a poláků velkých, desítky hoholů, tokající dvojice roháčů a daleko doprostřed nádrže právě z pastvy přilétají husy. Za slunečného počasí se vzduch silně tetelí i nad vodou. Postupně sedá na hladinu asi 2500 severských husí, nemálo je tundrovek, ale na tu vzdálenost si netroufám poměr jednotlivých druhů odhadnout. Posouváme se po břehu k Novým Mlýnům, k Pavlovu a k Dolním Věstonicím. Přibývají morčáci velcí, kopřivky, desítky racků bouřních a početná hejna kormoránů, lysky, a pod Pavlovem opět stovky hvízdáků, kteří jsou rozprostřeni dost daleko po hladině. Mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi jich počítám cca 700. Z hráze je pak slyšet rachot z havraní kolonie na jednom z ostrůvků nádrže střední.
A teď ještě na skok k Nesytu. Nejprve ke slanisku, abychom se poklonili památce váhovny. Po terénní stanici, která desítky let sloužila coby zdejší základna ornitologů, zbylo jen prázdné místo. Pak chvíli mrknout na rybník, který je letos po okraj plný, poznamenat si z pozorovatelny u Sedlece několik lžičáků a můžeme přejet k hrázi. Z předchozího stanoviště a odsud počítám 32 husic liščích. Nad námi točí tři káně lesní termiku a pod nimi přeletuje luňák červený. I tady je voda plná lysek, chocholaček a poláků velkých. Zato Hlohovecký rybník je upuštěný. Na bahnitém dně jsou desítky chechťáků, dvacítka čejek, ale i pět vodoušů kropenatých. Na nízké vodě pak počítám dalších 43 husic liščích. Pěkně se nám zdejší populace rozrostla. Na Prostředním rybníce konečně můžeme zapsat několik zrzohlávek a pak už se pomalým tempem rozjíždíme zpět k Brnu. Bylo to fajn, snad ty tři týdny s omezeným pohybem půjdou nějak přežít.