Po pátečním telefonátu s Pavlem Smejkalem si říkám proč ne? Roční období by tomu přálo a mám před sebou dva víkendové večery, z nichž by snad jeden mohl být ten pravý. Odpoledne jedeme do Pístovic a já už vím, že to bude právě dnes. Už to vidím, lesní paseka, zapadající slunce a pak cvrčení lelků. Naposledy jsem tu za nimi byl před dvěma roky. Přesně tak to tehdy bylo a rok před tím taky. Uvidíme.
Pomáhám rodince s nastěhováním do chajdy, beru dalekohled a foťák a vyjíždím. Je nádherné pozdní odpoledne, výškové metry přibývají a za půl hodinky jsem na místě. Vystupuji na kraji vesnice a pouštím se do lesa. Čekají mě necelé tři kilometry chůze. Z korun stromů vrkají hrdličky divoké a hrubými hlasy jim sekundují hřivnáči. Nasadil jsem ostrý krok. Mezi stromy prolétá datel a na kraji menší paseky sedí pár ťuhýků obecných. Jinak je tu poměrně ticho. Cesta utekla překvapivě rychle. Na rozlehlou paseku uprostřed lesů mi to trvalo jen půl hodinky. Musím se usmívat, když vidím na oschlých diviznách vykukujících z vysoké trávy sedět prvního bramborníčka černohlavého. Konečně! Začínají prázdniny a já tohoto krasavce potkávám poprvé v tomto roce. Nedaleko je vzletné mládě a o pár desítek metrů dál poletuje bramborníček hnědý. Úplně mi vyráží dech svými sytými barvami. I on má mladé, které společně se samicí dokrmují. Z kraje lesa houkají doupňáci. Procházím paseku a počítám dva páry ťuhýků obecných, dvě rodinky bramborníčků černohlavých, poslouchám pěnice hnědokřídlé a užívám si měkkých barev pozdního večera. Tmavé mraky přicházející od severu mě obcházejí a sluce dlouho, dlouho zapadá, a ještě několik minut poté, co zmizelo, prorážejí jeho paprsky chvíli zpoza obzoru další náplavu oblaků. Ochladilo se. Brodím vysokou travou k nejvyššímu místu paseky a pozoruji okolí. Kousek ode mě se objevují srny a kolem prolétá žlutočerný žluvák. Ťuhýci z keřů a vyšších bylin loví po způsobu lejsků. Vyrážejí za větším hmyzem a vracejí se zpět na posed. Světla ubývá. Posledně se lelek začal ozývat kolem čtvrt na deset. Čas ubíhá rychle. Nějací rovnokřídlí se mi snaží namluvit, že jsou lelky. Kdepak, napálit se nedám. V devět znejišťuji. Jestlipak tu letos nějaký je? Deset minut po deváté už se šeří, pomalu se brodím zpět k cestě. Vždy se na chvíli zastavím a poslouchám. O čtyři minuty později (21:14) se otáčím a nad lesem vidím dlouhokřídlou siluetu. Rychle zvedám dalekohled. Je to on. Plácavě kopíruje koruny stromů a zapadá do výběžku lesa. Tak mi to zase vyšlo. O další čtyři minuty později se za mnou rozeznívá typické lelčí vrčení. Světla valem ubývá. Dopřávám uchu lelčího zpěvu a odcházím.
Mezi stromy je téměř tma. V lese podél cesty to žije, v suchém listí stále něco šustí. Pak přede mnou vybíhá několik laní a kolouchů. Na kraji paseky se ozývá hlas připomínající kulíška. Je ale vyšší a písklavý. Zkouším mu odpovědět, ale nereaguje. Tma houstne a mezi kmeny se objevují světlušky. Stále jich přibývá. Je to nádhera. Připomíná mi to Avatara a noční fosforeskující prales. Tohle musím brzy ukázat klukům. Snad se nebudou bát.
V deset jsem u auta. Tichým začátkem noci se spouštím do nížin. Ze značky u cesty vzlétá menší sova. Nestíhám ji určit. O půl hodiny později jsem na chajdě. Kluci už spí. Pepe odkudsi vytahuje láhev s pivem. Přišla vhod.
Nádherný samec bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra) – jen dokumentační cvaknutí na velkou vzdálenost.
