Předpověď počasí ukazuje dokonalou noc, dokonalou pro noční odchyt táhnoucích ptáků – jen velmi slabý vítr, bezměsíčná obloha a jasno. Ale načasování této slibné noci už tak povedené není. Neodkladné záležitosti následujícího časného rána mi neumožní zůstat celou noc a posun času, kdy soumrak nastává o hodinu později, mě připraví o hodinku, o kterou bych mohl být na lokalitě déle. No čo už? Smířen s tím, že budu chytat jen zvečera, odjíždím k podmáčenému poli, kde jsem už v průběhu března strávil tři noci.
Je nádherně, teplo, slunečno, větřík mírně pofukuje a já, zmaten nástupem letního času, jsem tu zbytečně brzo. Ale vlastně ne, určitě mi nebude líto času navíc, kdy budu sedět na židličce u auta a hledět na tu širokoúhlou interaktivní obrazovku zdejší krajiny v 3D formátu. Tohle se neomrzí.
Tentokrát nebudu stavět čtverec na chřástaly. To první, co udělám, je natažení dravcovky, pod kterou na klacek píchnu svého plastového kamaráda Arnošta s čupřinou několika nalepených pírek na vršku hlavy. Kolem se ozývají bažanti a při náhodném pohledu skrz optiku dalekohledu vidím vysoko na obloze svítit bílý ocas mohutného orla mořského. Musí mít aspoň dvoukilometrovou výšku. Čejky pokřikují, špačci zpívají a já natahuji napříč menší louží pěvcovku a o kus dál přes další louži bahňákovku. Sedím pak na židličce, pozoruji přeletující dvojice holubů a hrdliček a poslouchám hlasy modřinek, stehlíků a konopek. Těsně nad loukou prolétne přímým letem krahujec a v dálce, nad dálnicí, krouží dvojice luňáků červených. Hlasy jednotlivých konipasů bílých tentokrát už doplňuje svým hvízdáním i jejich žlutavý příbuzný konipas luční.
Netrpělivě sleduji slunce póóómalounku klesat k západnímu obzoru. Vyburcuje mě prudké zatřepání bahňákovky, ve které krátce uvízl jeden z početných bažantů. Bohužel po sobě nechal díru, kterou bych se bez problémů protáhl já i s krosnou na zádech. S klesajícím sluncem čekám, jestli se opět ukáží piliši. A jejich čas skutečně přichází půl hodinku před setměním. Už odpoledne jeden krátce prohlédl lokalitu, ale zase zmizel. Teď jsou tu ptáci dva. Od pohledu samice a mladý samec. Stojím opřen o pootevřené dveře auta a sleduji je dalekohledem. Arnošta si několikrát prohlížejí, krátce se ozvou, ale jinak mu moc pozornosti nevěnují. Z vysoké trávy pod nimi občas vyletí bekasina. Koukám k západu na červenavě zbarvenou oblohu, a tak o to podstatné přicházím. Když znovu zamířím k dravcovce, už se v ní jeden pták houpe. Blížím se k němu v poklusu. Je to nádherný mladý samec pilicha se žlutými duhovkami očí. Opět je naprosto klidný, neútočí, trpělivě čeká, až ho vytáhnu ze sítě. Tento pták je podstatně menší než samice, kterou jsem kroužkoval posledně. V letu působil světleji, subtilněji a z budoucího šedého šatu dospělého samce má zatím jen ojedinělé pírko na zádech. Dostává kroužek série ES a může letět. Ještě jednou nade mnou zakrouží a mizí v šeru.
I ten slabý větřík se vytrácí. Jdu pustit nahrávky pod sítě. Začíná nádherná tichá noc. Jen na vysoké obloze tiše poblikávají hvězdy a nade mnou svítí Orion.
Při první kontrole přináším bekasinu a čtyři vodouše rudonohé. Jeden z nich má kroužek. (Podle zpětného hlášení, které dostávám příští den, byl kroužkován v dubnu 2017 u sádek Starého rybníka u Pohořelic). O hodinu později jdu sbalit dravcovku, kontroluji prázdnou pěvcovku a z bahňákovky přináším dalšího rudonožce. Tím můj večírek na začátku dokonalé noci bohužel končí. Vše během půl hodinky balím a odjíždím zpět domů. Škoda, dnešní noc přímo pulzovala možnostmi. Snad nebude poslední.
Odpolední prohlídka louky motákem pilichem (Circus cyaneus).
Mladý samec pilicha (Circus cyaneus) kroužkovaný za šera.
Jeden z vodoušů rudonohých (Tringa totanus).
Zdravím kroužkovateli, velmi rád čtu Tvůj kroužkovací „deník“, to kroužkovatele vždy zahřeje u srdíčka a hlavně ta pohoda, která z Tebe vyzařuje, to je moc optimismu (a vínečko k tomu ……..). Já se vždy tímto inspiruji, bohužel vzhledem k věku (70) již to celou noc nedávám (takže bez vínečka, protože v noci řídím vozidlo), ale přesto s očekáváním, že něco v síti skončí. Někdy se zadaří, někdy ne, ale to je příroda a hlavně ten pocit okroužkovat nějakého opeřence a mít kolem sebe volný prostor, jako ten pták.
Opravdu moc děkuji za Tvoje články o kroužkování a věřím, že se třeba někdy sejdeme. Dle článků pozoruji, že bydlíš, či chytáš někde kolem Vyškova. Moc to dobře znám, byl jsem tam jeden rok na vojně (1975) a tam jsem v Dědicích začal kroužkovat, protože licenci mám od r.1974, takže ve vojenském prostoru u jedné studánky ….
To se ještě skoro bahňáci, dravci, křepelky a další nechytali, sítě byly německé Z, ale přesto začátky byly pěkné a Tvoje články mně připomínají moje začátky, včetně regionu, kde jsem nedobrovolně trávil část svého života. Pamatuji hotel Kojal, restaurace v Dědicích …….
Takže přeji další odchyty, ale i ZH a mnoho radostí venku v terénu s ptáky …….
Jirka Kult
Pěkný den, pane kolego, děkuji za Vaše zastavení i vzkaz. Popravdě mě vždy překvapí, když někdo zareaguje na příspěvky, které na web vyvěšuju. Většinou jde o pozitivní zpětnou vazbu, která potěší. Děkuji i za Váš milý komentář. Zpočátku jsem si nebyl jistý, jestli zveřejňovat články i o kroužkování. I laik takto nahlédne do kroužkovatelského zákulisí a nechtěl bych, aby naši činnost vnímal negativně. Vždy se najdou tací, kteří kroužkování z principu odsuzují.
Jsem rád, že jsem se po letech pozorování ptáků k jejich odchytu a kroužkování dostal. Bohudík za to. Každý zajímavý opeřenec, který dostane můj kroužek je stejně jen bonusem k těm krásným chvílím, které můžu trávit venku. Všechny ty západy a východy slunce, noci pod hvězdami, všechno to nesmělé nahlížení do tajů ptačí migrace, má pro mě obrovské kouzlo. Když se pak dočkám nějakého zpětného hlášení, pak je ten pocit svobody a dosažitelnosti celého světa prostřednictvím ptačích křídel ještě intenzivnější. Vždyť to já držel toho drobného letce, který byl kontrolován třeba ve Španělsku, v Itálii nebo v Norsku. Hm, je to čirá radost, a věřím, že podobný zápisek na webu může jiné kroužkovatele oslovit. Vždyť jsme všichni stejní.
Ještě jednou děkuji za Váš komentář a kdoví, třeba se v terénu potkáme.