Sobota 26. srpna:
Chce to změnu, prohlásil Pepa zničený dlouhými prázdninami s potomstvem. A tak je tu změna. Tentokrát nezapřaháme osvědčeného Lolka, ale na tažné našeho Molendy zavěšuji zbrusu nový nosič na čtyři kola. Je to kus nábytku a upevnit na něj ve správném pořadí čtveřici kol stojí nějaký ten pokus. Nakonec se daří. Páté kolo vysazuji na střešní nosič. Je sobota, začíná být pěkné vedro, a my vyjíždíme za birdingem a trochou toho kološlapání na jih. Víkend má být pěkně vypečený, teploty na jihu Moravy mají dosahovat po chladnějším týdnu až ke 34°C. Je na co se těšit. U máti fasujeme napečenou buchtu a ve skleníku sklízíme pár červených chilli papriček, pak v Mikulově dokupujeme něco k snědku v Lidlu, a kolem jedenácté parkujeme naproti vlakové stanici v Sedleci.
Vedro je nehorázné. Než nachystám a dofecnu kola, jsem mokrý potem. Na záda bágl s birderskou výbavou a můžeme vyjet. První zastávka je na pozorovatelně na kraji Sedlece, odkud se dají přehlédnout mělčiny v západním cípu Nesytu. Nad rákosím se přeskupuje hejno špačků, kteří se zalétají k vodě napít a všude kolem jako děla bouchají plynové plašiče místních vinařů. Máme štěstí. Hned první bahňák u protějšího ostrůvku je kamenáček pestrý. Pepe ho prohlédne stativákem a pak už se ptačí osazenstvo zvedá, část přeletuje, část mizí a s nimi se ztrácí i kamenáček. Později už ho nevidíme. Ale bahňáků je tu povíc – desítky čejek, nějaká ta bekasina, vodouši tmaví, rudonozí, šedí a bahenní, pisíci, jespáci bojovní, v rákosí se ztrácí chřástal vodní, kousek dál hledá něco k snědku dvojice mladých slípek a nad rybníkem přeletuje orel mořský a luňák červený. Na pozorovatelně se střídají cyklisté, vždy jen zklamaně kouknou na rybník a zase odjíždějí. Pro ně tu nic zajímavého není.
Přejíždíme k další pozorovatelně „u pláže“. Na hladině je odsud vidět asi stovka hus velkých. K mému velkému překvapení je mezi nimi vidět žlutý límec, jeden, druhý a třetí. Všechny snadno odečítám. Nejspíš jde o maďarské husy. Na kraj vody se zalétají s křikem koupat špačci. Kolem se jich pohybuje asi pět tisíc. Krásná podívaná. Vysušení doplňujeme na hrázi tekutiny v podobě ledové kofoly ve zdejší nové hospodě.
Po severním břehu objíždíme Hlohovecký a Prostřední rybník. Ten pak z hráze prohlížíme stativákem. Slunce je nemilosrdné. Bereme za vděk každou příležitostí skrýt se ve stínu. Nějací bahňáci se zdržují podél rákosí na břehu jižním. Přibývají kulíci říční, vodouš kropenatý, pisila a dva jespáci šedí. Na poloostrůvku mezi racky chechtavými sedí se zobáky dokořán devět rybáků obecných. Taky mají toho vedra po krk. Postupně nalézáme trojici volavek stříbřitých. Na louce pod Apollem jsou na vedlejším Mlýnském rybníce vidět postavičky lidí opékajících se dohněda. Možná by stálo za to zkusit místní pozorovatelnu i vodu.
Je to neuvěřitelné, ale u pozorovatelny Mlýnského rybníka máme najeto už 11 km. Kluci se jdou čachtat i s Pepem do vody a já se snažím odečíst další žlutý límec husy velké zdržující se přesně na opačném břehu rybníka. Husa se pořád čistí nebo odpočívá a límec se leskne, matní v tetelícím se vzduchu a nechce mi prozradit, co přesně je na něm napsáno. Nakonec jsem několikrát došel ke stejnému kódu H137, ale naprosto jistý si nejsem. Podél rákosí severního břehu nacházím další tři volavky stříbřité. Před čtvrtou se vydáváme na zpáteční cestu. Stavujeme se znovu na pozorovatelně u Sedlece, ale na mělčině se nic moc nezměnilo. Jen bekasin je tentokrát osm. Kola upevnit na nosič a upocení můžeme vyjet k Novomlýnským nádržím, kde chceme kousek od Strachotína na našem oblíbeném místě nocovat.
Novomlýnská zdrž VDNM je upuštěná a když zastavujeme na hrázi kousek od Dolních Věstonic, stojí před námi na kamenech čnících z vody skupina velkých racků. Někteří z nich mají odečítací kroužky. Zase je o zábavu postaráno. Rodinka rezignovaně a trochu přešle z toho vedra kouká z okýnek auta a já radostně odečítám tři kroužky – červený 16P2, žlutý P:C36 a bílý 270:U. Spokojený nasedám, ještě pár stovek metrů a jsme na našem nocovišti. Chystám jedno velké ležení – budeme spát pod širákem – a s vínem si jdeme sednout na korunu břehu s výhledem přes upuštěnou nádrž k Pálavě a Pavlovu. Konečně začíná být snesitelněji. Hřejeme si nohy o beton vystavený po celý den slunci. Kdesi na západě bliká obloha blesky. Snad nám v noci nebude pršet. Přichází tma a s ní hvězdy a barevné proužky světel plazící se k nám po hladině. Večer je stále velmi teplý a většinu noci spím přikrytý jen celtou.
Neděle 27. srpna:
Vstávám něco po šesté, sedám na kolo a jedu se projet po hrázi ke Strachotínu. Cestou potkávám jen 12 pisíků a desítky konipasů bílých. Nic zajímavého. Vracím se, na liháči z aliexpressu dělám kafe a čekám, až ostatní vylezou ze spacáků. Obloha je čistá a slunce na ní je jako obrovská výhřevná žárovka. Jedeme se projet kousek směrem na Šakvice, ale končíme asi po dvou kilometrech. Všichni lezou do vody, ve které blbnou následující dvě hodiny. V tomhle počasí nemá cenu provádět nějaké nesmyslné sportovní výkony. Balíme a je čas vyrazit na oběd do Ivaně. Tady náš víkendový výlet za změnou končí. Všichni jsme z toho slunce unavení a těšíme se domů. Ale proč ne, nosič těch prvních 150 km ustál bez nehod. Brzy ho zase vyzkoušíme.
Hejno špačků obecných (Sturnus vulgaris) se stále pohybovalo kolem rybníka – napájeli se, koupali, hledali potravu…
Jeden z racků bělohlavých (Larus cachinnans) označených odečítacím kroužkem.
