Po včerejším podmračeném dni přichází krásné chladivé ráno pod čistou oblohou. Mám vcelku jasno, jakou podobu bude mít pro mě. Zase vyrazím na projížďku na svém mopedu, tentokrát jen s dalekohledem, a podívám se na několik míst, kde jsem už dlouho nebyl. Jen abych si je připomněl, abych zjistil, co je nového.
Vyjíždím něco před osmou. Silnice jsou poloprázdné. Jedu na východ, stejnou trasou, kterou jsem před lety jezdil za Jarkou na Slovensko. Tentokrát ale kousek za Bučovicemi, v úrovni Vícemilic, zajíždím k rybníčkům biocentra. Hned pod hrází parkuje spousta aut a je znát, že rybáři, kteří posedávají kolem dolní nádrže, tu už včera měli nějaký ten seznamovací večírek. Ne příliš daleko opakovaně volá krutihlav, ozývá se zpěv strnada rákosního a rákosníka proužkovaného. Bundu a helmu nechávám na motorce a jen s dalekohledem se jdu projít kolem. Od strouhy zakvičí chřástal vodní a na obloze se právě míjí pochop s včelojedem. Slunce začíná pěkně připékat. Těch ohlašovaných 25°C bude asi brzy překonaných. Rybáři sedí každý na složité konstrukci trčící z vody, kolem stolky, bedny, slunečníky, udice a dlouhé síťové nohavice ztrácející se pod hladinou. Kam se proti tomu hrabe můj birderský baťoh, který obvykle nosím. Kam se proti tomu hrabe i těch pár tyček a sítí, které vozím na kroužkování. Vzduchem prosviští letka kachen a nízko nad vodu se zalétají napojit rorýsi a vlaštovky. Škoda, že jsem nevyrazil už včera, s noclehem. Mohl jsem si dnešní krásné ráno dopřát od plenek. Stálo by to za to. Do zápisníku si poznamenávám dalších pár běžných druhů, soukám se do kožené bundy a pokračuji dál.
Dostávám se do kopečků pod Buchlovem. Je znát, že jde o oblíbené místo motorkářů. Několik závodníků položených v zatáčkách až na koleno mě míjí v protisměru. Pak už sjíždím do nížin, kterými Dolnomoravský úval přechází v Hornomoravský, aby se od něj kdesi u Přerova oddělily nížiny Moravské brány. Ve Starém Městě opouštím cestu k východu a pokračuji na Otrokovice, abych o chvíli později zamířil na sever. Kousek od Tlumačova je v katastru obce Střížovice mokřad Bašňov. To je můj druhý cíl. Přijde mi to trochu jako výsměch, když zjišťuji, že jsem tu byl naposledy před desíti lety. A v roce 2010 jsem tu začátkem května viděl spolu s husami velkými i husu tibetskou. Prvně a naposledy u nás. Jednou jsem tu i spal.
Je to tu malebné. Z rákosí pronáší své karre karre rákosník velký, jsou slyšet strnadi rákosní, rákosníci proužkovaní, nad lokalitou poletuje čtyři, pět, dokonce šest pochopů a na otevřené části mokřadu se tyčí jako bílý maják labutí samec a dohlíží na rodinku o sedmi mláďatech, kterou kolem vodí samice. Typickým hlasem se ozve přeletující vodouš šedý a ze stromů za mými zády zazní flétnovitý zpěv žluvy.
Svůj záměr natáhnout to až do Hostýnských vrchů, nechávám být. Namísto toho se blížím k Tovačovu. Dřív jsem tu také býval hodně často, ale teď jen výjimečně. Parkuji u zeleného domku na břehu Hradeckého rybníka. Teď už je horko. Překvapuje mě množství hus velkých, a především poláků velkých. Jen těch pullíků je na pravé dolní části rybníka dobře 70. No a shledávám, že zdejší rybník zřejmě před nedávnem navštívil Michal Podhrázský, protože postupně odečítám šest červených límců hus velkých, z velké části na letošních odrůstajících mláďatech. Potěšil mě také přeletující bukáček. Jdu se projít ke kříži. Lehce zdálky obhlížím zbytek rybníka a pak se zase vydávám zpět.
Tři zastavení ve třech krajích, jak později zjišťuji. Tři korálky lokalit navlečené na niti vyhlídkové jízdy na mopedu. Vítr ve tváři a všechny vůně krajiny nefiltrované uzavřenou kabinou auta. Má to svoje kouzlo. Žádný vrcholný birding to sice není, ale i tak udělá spoustu radosti.
PP Bašňov.
