O Štědrém večeru si ordinuji lahev červené španělské ukolébavky a tak jsem dnes už dlouho před osmou ranní čilý jako rybička. Za oknem jsou vidět útržky modré oblohy a slunce si na fasádách domů a korunách stromů zkouší štětce s barvami hřejivých odstínů. Zázrak. Zůstávám v posteli s Bulgakovovým Mistrem a Markétkou a čekám, až se proberou synci, které bych měl dnes trochu vyvenčit. Nic se ale neděje, kluci stále chrní, a to i po dvou hodinách čtení a studeném smaženém kapru, kterého si dávám ke snídani. Nemá cenu na ně déle čekat, budou se muset vyvenčit sami. Takhle krásné ráno si nenechám proklouznout mezi prsty.
Kousek pod Modřicemi se podívám na budíky na přístrojové desce. Spotřeba ukazuje 6.6, na hodinách je právě 11:11 a z rádia se ozývá Cohenovo Hallelujah. Mám rád tyhle hrátky s čísly, magické souhry okolností. Možná se nám Prozřetelnost snaží naznačit prostřednictvím těch opakujících se čísel, té kouzelné melodie, že nejde jen o obyčejnou chvíli. Možná nás nutí, abychom se zamysleli, abychom se pokusili rozklíčovat nějaké skryté poselství. Zkouším to. S přibývajícími roky ve mně narůstá smutek. Ze všech těch mocenských tanečků a lidské neurvalosti. Dnes si ale uvědomuji, že v tomto životě jsem měl štěstí. Na místo, na okolnosti. Žiji v blahobytu a bez nedostatku a všechny trampoty, které mě potkávají, jsou jen nevýznamnými malichernostmi. Když se na svůj život podívám touto optikou, cítím vyrovnanost, která mě neopouští po celou dobu dnešního terénu. I o tom by asi měl být tento sváteční čas končícího roku.
První zastávkou je severní břeh Novoveského rybníka. Teprve po pozorné prohlídce bahnitých lemů stále ještě téměř vypuštěného rybníka, nacházím mezi obnaženými pařezy, které jsou obvykle pod vodou, osm kolih velkých a nejméně dvacítku ostralek. Na větší louži loví pět husic liščích a celé dno je poseto racky chechtavými. Je příjemně, nefouká, vzduch je až jarně vlahý a z blízkých keřů se ozývá vábení budníčka menšího.
Pak se jedu projet kousek poli po asfaltce před Drnholcem. Husy ale nejsou nikde vidět ani slyšet. Pokračuji k hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží VDNM. Na Dyji počítám 68 kopřivek a na Mušovské zdrži doplňuje párek morčáků prostředních asi 18 morčáků velkých.
Nakonec nechávám auto kousek od hotelu Termal a jdu se podívat na Věstonickou zdrž. Po její rozlehlé hladině jsou rozeseta velká hejna severských hus. Některá jsou pod Horními Věstonicemi, jiná pak uprostřed nádrže. Menší hejna odpočívají a koupají se mezi přepadem a ostrůvky. Jistě je tu minimálně 10 tisíc hus běločelých. Odečítám tři červené límce hus velkých (J46, J47 a S10) a v tom nejbližším hejnu severek nacházím bernešku rudokrkou. Pak pomalu postupuji po asfaltce lemující hráz a co chvíli koukám na hladinu. Hejna hus opouštějí nádrže a míří k západu do polí. Někteří ptáci letí kousek nade mnou. Zapínám foťák, ostřím a … nic. Baterie vydržela akorát to oživení zrcadlovky, pak zdechla. Důkaz její nulové kapacity. No nic. Prohlížím běločelky, racky v okolí i orly mořské na ostrůvcích. Teď, když panuje téměř bezvětří, je tu pěkně. Ale obloha se už zatahuje a světla ubývá. V dálce je vidět na vodě potáplice malá. Po půldruhé hodině pozorování odcházím. Máme za sebou slunovrat, už se těším na prodlužující se dny.
Husy běločelé (Anser albifrons) se po poledním napojení a koupeli opět vracejí do polí na pastvu.
