Sobota 23. prosince:
Venku je zataženo, mlhavo a vlezlo. Mám možnost vyrazit autem někam na jih, omrknout nádrže a pole pod Pálavou, ale nechce se mi. Rozlehlé vodní plochy s hejny kachen a hus, silueta kostelíku Sv. Linharta na ostrůvku a v pozadí masiv Pálavy – jindy lákavá představa mi dnes, nevím proč, nic neříká. Namísto toho beru do malého baťůžku jen foťák a binokulár, nazouvám pohory a jdu se projít po Lesné. Někdy může taková malá procházka přinést více radosti než zedníček, sněhule a hejna severských husí dohromady. Zalézám do lesa, klesám roklí s drobným potůčkem níž, pozoruji koňadry a hýly a drobného střízlíka v keřích. Mířím k plochám divoce porostlým houštinami, šípky a skupinami stromů nad Obřany. Mění se ptačí osazenstvo. Objevují se strnadi obecní, kosi, bažanti. Otevřené plochy uschlého býlí jsou rozryté divočáky. Představuji si, jak to tu bude žít na jaře, poté, co se vrátí ptáci z jihu. Těším se, až se sem podívám. Bahnitým svahem klesám až dolů mezi domy, mezi kterými si proplétám ke Svitavě. Na vodě potkávám desítky kachen a také tři kachničky mandarinské. Jejich městská říční populace během posledních let pěkně narostla. Na olších podél břehu se krmí hejno čížků. Pak se pod želežniční tratí dostávám ke svahu zarostlému akáty a šplhám zpět na Lesnou. Efekt, ve který jsem doufal, se dostavil. Je mi fajn. Někdy stačí i takhle krátká procházka…
Neděle 24. prosince:
Dopoledne Štědrého dne. Už patří k naší tradici, že doma posbíráme suché pečivo a jedeme do Komína ke Svratce. Obloha je tentokrát modrá, slunce hřeje a atmosféra panuje spíše jarní, než zimní. Krmíme kachny, sedíme na plovoucí plošině u břehu, máváme vodákům na kajacích a libujeme si nad krásným dnem. I tady jsou dva páry kachniček mandarinských a vedle kachen i jedna lyska a tři labutě. Do koruny vedlejšího topolu přilétá samec žluny šedé. Zavěšuje se na převislé konce větviček porostlých loubincem, jehož kuličky ozobává. Jsme tak sedm osm metrů od něho, ale nevadíme mu. Nevěnuje nám pozornost. Akrobaticky šplhá v koncích tenkých větviček a dopřává nám vzácnou podívanou. Většinou tento druh jen letmo zaslechneme v lese, ale takhle zblízka nám snad ještě příležitost nedal. Koupu si nohy v řece, slunce hřeje a den se zdá být skutečně štědrý.
Pondělí 25. prosince:
Další nádherný den. Jedeme s klukama k babičce na oběd, ale ještě před tím se jdeme projít krajem lesa nad Ostopovicemi ke Třem břízám. V místě letních zábav si sedáme do trávy. Z blízké borovice je slyšet brhlíka a parukářku. Slunce hřeje, kluci si hrají, obloha je modrá a mně tento nezvyklý způsob vánočních dní velice vyhovuje. Nemám rád plískanice s rozbředlým sněhem a vlezlou sychravost krátkých zimních dní. Franta už běhá bosý, nad námi přeletuje hejnko dlasků a nedaleko se mňoukavě jako káně ozývá sojka. Vzal jsem sebou malý lihový vařič a dělám nám s Pepem kafe. Země je téměř suchá a do trávy se dá i natáhnout. Je třeba si to užít, zapamatovat, protože do jara je ještě hodně daleko.
Dobrý den Roberte.Po přečtení Tvých posledních příspěvků mě to nedá a bych Ti nenapsal.Strašněmoc se mi líbí,jak se dokážeš těšit,radovat se a vychutnat si i „obyčejné věci “ a pozorování. Je mě to blízké a cítím to taky tak.Já už mám sice nějaký ten rok,ale přesto mě to bere za srdce.Myslím si ,že pro všechny lidi,kteří čtou tvůj web to může být velice poučné. Za sebe můžu říct,že to děláš moc dobře a pokaždé se těším na Tvůj nový příspěvek. Díky a ať se Ti daří. Zdeněk
Zdeňku, díky za milá slova. Tohle je asi jediná výhoda přibývajících roků – člověk zpomalí a s tím se postupně mění i jeho pohled na svět kolem. Měj se fajn a v novém roce ať nás ta radost z „obyčejných věcí“ neopouští. d.