Vychlazené pivo, špekáčky na ohni a po dvou nocích zase postel. Tak vypadal můj včerejší večer. Ráno mi to ale nedá, abych se nezajel podívat do polí, jestli je mandelík stále na místě. Stačí krátký pohled a je jasné, že nikam nezmizel. Spokojeně sedí na drátech mezi hřivnáči a poštolkami, loví hmyz ze strniště a doplňuje tukové zásoby. Sloupy jsou plné kání, na strništi postávají volavky a kus dál se mezi dráty a polem pohybuje asi tisícovka špačků. Je po ránu, nikde nikdo, vzduch se ještě netetelí – je příjemné jen tak projíždět okolí dalekohledem. Stejný nápad jako já mají i Vlastík a Pavel. Také se přišli podívat, jak se mandelíkovi daří.
Po půlhodince společného pozorování se rozcházíme. Oni jedou zkontrolovat strnady luční a já objíždím pole s mandelíkem na druhou stranu, parkuji ve stínu stromů a do strniště natahuji dravcovku. Dravců je po probuzení termiky ve vzduchu opravdu hodně. Sedím v židličce, kochám se okolím a občas projedu elektrické dráty a mrknu na mandelíka. Překvapuje mě, kolik velkého hmyzu dokáže na strništi po obilí mandelík najít. Každý jeho výpad je úspěšný. Jednou si přináší snad myš či menšího hraboše, chvíli s ním bojuje, ale nakonec ho do krku dostává. Zdejší prostředí plné potravy mu vyhovuje.
Vzduch se brzy tetelí, vlní se jak nad hrncem s vařící vodou. To se objevují první postavičky obtížené foťáky, které vcelku bezostyšně vyrážejí za mandelíkem rovnou do polí. Nekryjí se a mandelík ve snaze udržet si svoji odstupovou vzdálenost před nimi odlétá níže do údolí. Postavičky sice sedají za pás zeleně, ale pták o nich stejně ví a příležitost k focení jim nedává. Kolem mě přeletuje poštolka rudonohá. Připadám si jako někde v maďarské pusztě.
Nachází si mě Petr Navrátil. Právě chytám první poštolku. Společně pozorujeme mandelíka i postavičky. Zatímco kroužkuji, potvrzuje poštolku rudonohou, kterou objevuje stativákem na vzdáleném elektrickém vedení. Odjíždí a po chvíli se objevuje opět Vlastík Dobeš a Pavel Smejkal. To v okamžiku, kdy si mě nachází fousatý chlapík, Jaroslav Urbášek, a ptá se po mandelíkovi. Když ho stativákem nacházíme, jde kus do polí, aby ultrazoomem pořídil fotodokumentaci. Překvapivě se mu to Canonem Powershot SX 70 HS daří i v tom tekoucím vzduchu.
Pak už jsem zase sám. Pozoruji dravce, někdy i 30 kání v jednom stoupáku, kroužícího čápa černého a tři bílé, pochopy přeletující netečně nad Arnoštem, a stín se postupně vytrácí a slunce se začíná opírat i do mě. Zastavuje se Radek Lučan se synkem a pak, chvíli poté, co chytám další poštolku, kolem projíždí Honza Bína, přírodovědec cyklista, který se teď začal kromě ptáků zajímat i o motýly a houby, zkrátka objevitel nadšenec. Také s ním chvíli koukáme na mandelíka, já pak balím dravcovku a přesouváme se na včerejší pozorovací místo. To už se na oblohu nasunuje oblačnost, vzduch se přestává tetelit a mandelík je tak krásně čitelný.
Blíží se fronta, déšť, ochlazení. Jsem zvědavý, jestli to tu mandelík přečká nebo bude pokračovat někam jinam. Řekl bych, že bé je správně. Uvidíme. Loučím se i s Honzou a po šesti hodinách v polích odjíždím. Tentokrát už do Brna. Kurňa, že to byl ale parádní víkend!
Mandelík hajní (Coracias garrulus) na svém místě na drátech.
