Jedeme na jih, s Pepem. Čeká nás trocha birdingu a trocha sociálních kontaktů. Člověk si musí umět poradit s těmi nepříjemnými zimními dny alespoň tímto způsobem. Venku je nádherně, když v sobotu chvíli po poledni vyjíždíme. Oči oslepuje bělostná vrstvička sněhu, který napadl přes noc, vzduch je průzračný, štiplavý díky lehce mínusové teplotě, ozývá se jarní zpěv koňader, a ten vybojovaný kousek svobody bez nutnosti opečovávat pubertální potomstvo vyvolává na našich tvářích decentně radostný škleb.
Vyjíždíme z města a sníh se vytrácí, pole zeleně svítí rašícím ozimem a vlhce hnědou ornicí. Na nádržích pod Pálavou by právě měly odpočívat husy po návratu z dopolední pastvy v polích. Cvičně projíždíme po hrázi kousek pod Pasohlávkami a vlevo jsou opravdu na vodě vidět jejich hejna. Vracíme se a auto necháváme v SZ cípu Věstonické zdrže. Kejhání a štěbetání ptáků vytváří dokonalou zvukovou kulisu modré obloze a všem barvám oživeným slunečními paprsky. Stativák stavím nad cyklostezku a svoje levé birderské oko lačně tisknu k okuláru. Snažím se odečíst několik límců, některé jsou příliš daleko a jiné na hranici čitelnosti rozmazané větrem, který mi do stativáku naráží. Nejvíc mě mrzí černý límec na běločelce, který odhaduji na P11, ale jistý si tím nejsem. Bílý límec na huse velké nedávám vůbec. Tradičně tedy odečítám alespoň několik červených límců domácí provenience.
Míjí nás dvojice s dalším stativákem, otec a syn. Klučina k nám po čtvrthodině přichází s tím, že v hejnu našli husu sněžní. Musíme kousek popojít, abychom ji také dostali do zorného pole. Je to stará známá, kterou jsme našli s Ondrou Kauzálem 8.1. Až později si uvědomuji, že ten mladík bude nejspíš letošní lídr žebříčku v kategorii ČR Year List na našem Klubu 300, Patrik Spáčil. O něco později potkáváme Karla Šimečka s kolegou. Společně se Spáčilovými se vydávají přiblížit po severním břehu nádrže k huse sněžní. My s Pepem zatím obhlížíme okolí. Občas se objeví přeletující kormorán malý. Jak lehce jsme si zvykli na přítomnost tohoto druhu, který tu byl ještě koncem loňské zimy vzácností.
Pak už přichází Ondra s Terkou a malým Filipendulou. Koukáme ještě asi půl hodinky do hus, kocháme se nádherným odpolednem a vítr lehce zesiluje. No nic, tady to balíme a přesouváme se ještě k Dolním Věstonicím. Cestou k autům nás rychlým letem míjí dvojice hrdliček východních, které se tu už roky vyskytují ve větších počtech a zřejmě vytvořily hnízdící populaci.
Světlo je nádherné. V závětří ostrůvků jsou tu stovky kachen. V rákosí nebo na větvích nad vodou posedávají další kormoráni malí. Odečítám ještě několik límců. Užíváme si závětří a barevných odstínů peří ptáků nasvícených klesajícím sluncem. Jak krásné jsou za takových podmínek i vcelku nevýrazné kopřivky, kterým dělají silnou konkurenci morčáci malí a dva páry ostralek. I tady potkáváme několik známých tváří. Vyhání nás až chlad blížícího se večera.
Máme za sebou birderský prolog a před námi je společenská část dne. Ubytováváme se v Dolních Dunajovicích a společně s Ondrou, Terkou a prckem se přesouváme tam, kde to voní jídlem a kde nám natočí nějaké to pivko. Až do počínající noci pak tlacháme, cpeme si břicha a myšlenky lehce nadnášíme trochou alkoholu.
Ráno se probouzíme do celkem teplého dne, na kterém ale leží šedivá přikrývka oblačnosti. Jedem se Pepem na kafe a snídani k blízké benzínové pumpě. Jak tak sedíme v kufru auta a pocucáváme kafčo, připadám si jako na cestě. Je to takový příjemný a důvěrně známý pocit. Brzy ráno bez domova venku, terén a nové ptačí druhy na dosah. Už mi to chybí.
Zajíždíme k hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží. Stovky lysek a desítky morčáků velkých. Pouštíme se do polí kolem Drnholce. Drobně sněží. Obhlížím hromady hnoje, ze kterého se zvedne asi 80 strnadů obecných, z větrolamu teskně naříká datel a v polích je prázdno. Jako bychom se ocitli někde na kraji světa. Ticho a prázdno, které mi ale nevadí. Projdu se pásem ruderálu, koukám na hejnko stehlíků a myšlenky se mi rozletují do všech stran.
Dojíždí naše včerejší společnost a spolu pak ve dvou autech šněrujeme od vesnice k vesnici, zastavujeme na krajnici, nasloucháme, a se skly na očích si přibližujeme vzdálené horizonty. Těsně před polednem se vracíme do SZ cípu Věstonické zdrže. Včerejší volná hladina je pod ledem. Po husách ani stopa. Ale ve skupině racků postávajících na ledě svítí černý hřbet dospělého racka mořského. Pěkné. Na okrajích oka volné hladiny se krčí kachny, na hladině se potápí dvojice kormoránů malých a v dálce odpočívají dva majestátní orli mořští. Půl hodiny čekáme. Poprchává a husy nikde. Tak nic, jede se k Brnu.
Zastavujeme se ještě v polích kousek od Měnína. Nad strništěm loví čtyři piliši, včetně nádherného šedého samce, v hejnu pěnkav si prohlížíme několik jikavců a na velkou vzdálenost koukáme na mohutné hejno konopek přeletujících v poli z místa na místo. Holky si připsaly několik nových druhů do birdlistů. Je čas se rozloučit. Tak zase někdy, rodinko. 🙂
Dospělý racek mořský (Larus marinus) na ledě s racky bělohlavými (Larus cachinnans) a jedním bouřním (Larus canus).
