Popravdě jsem nečekal, že se do svého pokojíčku s dalekým výhledem vonícího podmáčenou loukou vrátím tak brzy. Asi jsem to i trochu uspěchal, ale čo už? V práci to balím před třetí a několik minut před čtvrtou odpolední jsem na místě. Je krásně, modrá obloha, slunce svítí a lehce pofukuje. Ale vítr je to studený a slunce zubaté. Soukám se ještě do mikiny a jdu si nachystat čtverec bahňákovek. Zrovna teď zdejší polní mokřad životem zrovna nepulzuje. Zaznamenávám jen přelety špačků, čejek, hřivnáčů a jednotlivé hlasy strnadů rákosních z vysoké uschlé vegetace. Rohy čtverce mám už od minule označeny ulomenými suchými stonky štětky, a tak mám za chvíli sítě natažené, nechávám je však ještě skasané. Jdu si sednout do křesílka k autu. Svačím a jako vždy prohlížím okolí dalekohledem.
Postupně se objevují dva samci pochopa, nízko nad vegetací letí krahujec a pod ním se občas zvedne nějaká ta bekasina. Kromě přeletů kachen prozradí vysoké klik klik párek čírek obecných a letos prvně vidím i čírky modré, dva samce pronásledující samici. Také ty nejprve prozradil hlas. Ukazuje se letka šesti vodoušů rudonohých. Jak slunce klesá, rychle se ochlazuje. Brzy navlékám podvlíkačky a lehkou péřovku, kterou používám ještě pod svetr. S padajícím soumrakem přilétají piliši. Jeden, dva… postupně nad loukou loví tři samice, zpod kterých znovu vzrušeně vyletují bekasiny. Měl jsem hlupák natáhnout i dravcovku, říkám si.
V půl sedmé je tak akorát šero na roztažení sítí a puštění nahrávky. Panuje téměř bezvětří. Hvězdy na obloze v tom chladu kovově cinkají. Cucám merlot, pozoruji poslední teplejší pastelové barvy nad západním obzorem a naslouchám přicházejícímu večeru. Teď už to kolem žije. Rudonožce tokají, co chvíli zakvičí čejka, bažanti vyrazili do polí a protřepávají křídla, na přeletu se ozve vodouš kropenatý a do toho z dálky od čtverce pokřikuje směska chřástalích hlasů.
Teplota klesá k nule a já se stěhuji do auta. Ještě několik loků červeného a pak už podřimuji mezi jednotlivými kontrolami sítí. Říká se první vyhrání z kapsy vyhání. Tou mojí výhrou je chřástal vodní, kterého si přináším už v devět večer. A tím, o co v následujících hodinách přicházím, je klidný spánek v teple. V následujících nekonečných nočních hodinách se můžu honosit jen titulem strážce prázdných sítí, rozhodně si nemůžu říkat kroužkovatel. V sítích se totiž až do rána neobjevuje vůbec nic. Jen ta teplota spokojeně klesá, sítě i vegetace se obalují jinovatkou a na vodě se vytváří poměrně silná ledová krusta, kterou musím vždy znova a znova rozlámat zrmrzlýma nohama v holinách. Lidí trávících tímto způsobem noci asi ještě moc nebude.
Ráno kolem šesté už postávám u čtverce a čekám na slunce. Skřivani už útržkovitě notují z výšky a znovu se ukazují dvě pilišice. Postupně vše balím, svlékám vrstvy oblečení a vyhřívám se na slunci. Do práce to stíhám tak akorát na začátek naší klouzavé pracovní doby. Tak zase příště, až to na mě přijde.
Chřástal vodní (Rallus aquaticus) – podle biometrie a opeření zřejmě loňský samec.
