V sobotu po ránu znovu procházím některé z lokalit dřívějšího výskytu lejsků malých. Je krásně a les je plný ptačích hlasů, jazzmanky červenky, které mám tak rád, ukřičení drobci střízlíci, kníkání lejsků bělokrkých, ale i vysoké tóny králíčků ohnivých, přizpůsobivých kolibříků naších lesů, kteří v případě nedostatku jehličnatých porostů potravu hledají v korunách listnáčů. Potkávám je takhle stále častěji, vlastně mnohem častěji než jejich nejbližší příbuzné králíčky obecné. Ti byli dřív hojnější, ale teď je to naopak.
Malý dalekohled, který mi visí na krku, je teď v jarním hustém listnatém lese téměř zbytečný. Téměř všechno určování obstarávají uši. Občas chvíli trvá, než se k některému hlasu podaří najít tu správnou zásuvku v paměti, kde je daný druh uložen, ale zatím to funguje.
Potkávám ostrůvky vraních ok, kvetoucí mařinky, kyčelnice cibulkonosné a dva koberce omamně vonících rozkvetlých měsíčnic. Tyto jarní procházky lesem mají obrovské kouzlo. Na první lokalitě a v jejím okolí trávím přes dvě hodiny a na té další hodinu a půl. Pro lejsky malé je výsledek bohužel negativní. Předloni devět, vloni šest a letos zatím tři potvrzení ptáci. To jsou výsledky snažení tří lidí v terénu. Petrovi se z fotky podařilo odečíst samce, kterého kroužkoval v už roce 2018, Tomáš má také retrap svého kroužkovance a pozorování dalšího 2K samce. Já jsem na nule. Je to smutná statistika.
Odpoledne sedím na dvoře v Troubsku. Brácha přijel s dcerou na týden ze Španělska, a tak se společně chystáme na předhodovou zábavu. Pro mě je to po desítkách let. Sedím na židličce a koukám na oblohu. Letos prvně se z vedlejší zahrady za domem ozývá zpěv slavíka. Oblohou prosviští malá letka rorýsů obecných a kroužením se přímo nade mě dostává čáp černý. Když se člověk pozorně dívá, může být zaskočen tím, co všechno se mu v zorném poli objeví. Před lety jsem tu takhle zastihl samce poštolky rudonohé. No a dnes je to pro změnu krásný, a pro mě letos první, včelojed lesní.
V neděli už po ránu panují téměř letní teploty. Beru dalekohled a foťák a chci se projet po okolí na motorce. Během jízdy je to fajn, proudění vzduchu chladí, ale po zastavení je nepříjemné horko. Zajíždím do polí, sedím na kusu ulomené tvárnice na kraji cesty a dlouhé minuty jen tak hledím kolem sebe. Všude zpívají a poletují skřivani. Pak si všímám dravců v termickém komínu. Orel mořský, dvě káně a nejvýš pak samec motáka lužního. Krása. Během následujících minut pozoruji ještě poštolky, luňáka červeného a pochopy. Sedám pak do sedla a pouštím se krajinou bez zastavení, žádná honička, jen vyhlídková jízda a proudění vzduchu. Vlastně ne. Jednou mě ještě přinutí zastavit sražená sova na kraji silnice za Uherčicemi. Musím se k ní dost daleko vracet, protože leží na nepřehledném místě, kde nechci zastavovat. Je to úplně placatý kalous ušatý. Muselo ho přejet snad každé auto, co tu jelo. Má kroužek. Dostal ho loňského listopadu jako 1K samec jen dva kilometry odsud. Moc dlouhý život mu dopřán nebyl. Krajnice silnic si vybírají vysokou daň, zvláště u sov. Tož tak, příště snad přidám report z klasického birdingu. Uvidíme.