Letos jsem poprvé po mnoha letech nevyrazil za ptáky do zahraničí. Díky tomu mi pořád zbývá poměrně dost dovolené. Budu si ji vybírat teď během podzimu. Ptáci táhnou a než bych se honil hned ráno po nočním odchytu do práce, můžu si vzít následující den volno. A začínám s tím právě teď. Je čtvrtek, mířím tradičně do polí a zítra nikam nemusím spěchat. Vlastně nejen to, ještě se po poledni chci rozjet na Červenohorské sedlo navštívit na noc kamarády.
Poté, co opustil mandelík sousedství mého odchytového stanoviště, tu zavládla opět atmosféra pustého ostrova. Zase je tu klid, zase mám soukromí pokojíčku pod širou oblohou obehnaného z jedné strany stěnou keřů a ze tří stran zbývajících panoramatickým výhledem do polí.
Po příjezdu kontroluji stativákem dráty – holubi, poštolky, špačci, káně, a pod nimi na řepkovém strništi volavky bílé a popelavé a pochopi. Všude nad polem se v mírném větříku třepotají bělásci. Táhnou. Už jednou jich tu byly nějaký ten týden zpět spousty. Natahuji pěvcovku. Větřík je opravdu jen mírný a já si říkám, že dnes namísto dravcovky zkusím něco jiného. Mám sebou dvě bahňákovky a rozhoduji se je postavit do véčka do vyšších míst terénního hřbetu s tím, že pod nimi budu celou noc hrát kulíky hnědé. Uvidíme. Byla by to opravdu náhoda, kdyby zrovna letěli kolem, ale člověk nikdy neví.
Pak už si jen čtu, sedím v křesílku u auta a sluním se, občas přináším ze sítě nějakou tu pěničku a koukám na poštolky, které tyčky u bahňákovek využívají jako posed k obhlížení okolí. Z oblohy se ozve dvojice krkavců, později koliha a nakonec se jedna poštolka motá i do sítě, která pro ni určena nebyla, a tak dostává hliníkovou občanku série ES.
Noc přichází záhy, je bezvětrná, jen s drobným cípkem couvajícího měsíce. Černé nebe je nekonečně vysoké a plné hvězd. Chodím prohlížet prázdné sítě, nohama brouzdám vydatnou rosou a shora shlížím na pouliční světla Vyškova. Tohle noční vandrování má svoje kouzlo, které bych nebýt odchytů vůbec neznal. Do chladného nočního vzduchu stoupá nahrávka protahujících kulíků hnědých a já někdy zapomínám, že jde jen o nahrávku a představuji si, že tihle severští ptáci, kteří mají v křídlech tisíce kilometrů, sednou někam kousek ode mě a že si je zítra prohlédnu dalekohledem.
To se bohužel nekoná. S ranním šerem začíná rozlet drobných pěvců. Opět vládnou pěnice černohlavé, jejichž dominanci narušuje jen občasný jiný druh – pěnice slavíková, sedmihlásek, červenka nebo koňadra. Do osmi hodin rozdávám celkem 33 kroužků, což je takový příjemný standard. Příště asi zkusím hrát budníčky, abych pozměnil strategii. Balím. Je čas na nová dobrodružství.
Pěnice slavíková (Sylvia borin) kroužkovaná chvíli před svítáním.
V Brně vykládám kroužkovací propriety, balím teplejší oblečení a frčím do Troubska vyměnit auto za motorku. Na její boky věším dvojici kufrů, za sebe na sedadlo kurtuji gumicuky ornitobágl, soukám se do riflí s chrániči a do těžké kožené bundy a můžu zase vyjet. Je nádherně, slunce svítí a obloha je modrá, čeká nás babí léto, ve které jsem po deštivém počasí minulých dnů ani nedoufal.
Cesta ubíhá rychle a v podstatě bez komplikací. Za Kouty nad Desnou už jsou slyšet motory jednostopých draků vytočené v absurdních otáčkách. Serpentiny Červenohorského sedla jsou vyhlášenou mekkou motorkářů. Tohle mě však nechává klidným. Svoje dědkovské tempo neměním. Zato šplhám výš, než jen na parkoviště u hotelů, až k unimobuňce na kraji sjezdovky s pavučinami sítí všude kolem.
Je tu nádherně, potkávám milé známé, se kterými jsem se naposledy viděl na kroužkovací akci na Nesytu. Sedíme v židličkách v paprscích klesajícího slunce, před sebou dokonalý výhled severním směrem až k Jeseníku, z chaty voní sušící se houby, probíráme život, cucáme vínko nebo pivko, posouváme se z dosahu prodlužujících se stínů, a já se i tady po těch letech, kdy sem jezdím kroužkovat, cítím jako doma, s rodinkou ptáčkařů, které mám opravdu rád. S šerem se pak roztahují sítě k nočnímu odchytu, světlo se malebným způsobem vytrácí, na obloze se zhmotňují hvězdy a nad sjezdovkou zakrouží první lelek. Netrvá to dlouho a kroužkuje se první mžourající sýc. Ještě dlouho sedím na lavičce venku, vedle sebe horký čaj a hledím do tmy, ze které pokřikují z nahrávek ptačí hlasy. Pak už se jdu ohřát do chatky, pokračujeme v rozhovorech, střídáme se na kontrolách a nakonec si rozdělujeme směny.
Noční procházky kolem sítí mají nezapomenutelnou atmosféru, už jen kvůli těm vzpomínkách, se kterými se setkáte, které tu na vás třeba i roky čekají a vyvolá je známá vůně, lesk kapek rosy v síti, pára stoupající od úst. Je to magie, silný, opojný genius loci tohoto místa. Noc je záhy střídána probouzejícím se dnem, řídnoucí tmou a prvními hlasy ptáků v keřích, sluncem barvícím svými paprsky nejprve chaty a protější svahy sedla a později i okolí naší stanice, tráva pak svítí rosou a uprostřed té nádhery snídáte a slunce vás hřeje a zbavuje posledního chladu noci.
S kamarády se loučím před polednem, nedospalý, ale klidný, naplněný vším, co moje prostá duše potřebuje. Bublám na motorce serpentinami, sjíždím do rovin, zajíždím se podívat na hráz Hradeckého rybníka, kde svačím, pak to beru vyhlídkou přes Kojetín, Měrovice na Hané a přes Vyškov zpátky do Brna. Po nějakých šestačtyřiceti hodinách jsem zase tam, odkud jsem vyjížděl. Ale přijde mi to jako před týdnem. Poskládat život jen z takto intenzivních okamžiků, pak by ani nevadilo nedostat se na dohled důchodu.
Mladý samec pěnice čenohlavé (Sylvia atricapilla), který mění hnědou čepku za černou.
