2.1.2022: Mlha, slunce, mlha

Po návratu ze včerejšího terénu se domlouváme s Ondrou Kauzálem na společný nedělní birding. V devět ráno se máme sejít u rybárny v JZ cípu Věstonické zdrže. Když ráno vstávám, teploměr ukazuje nějakých pět stupňů a Aladin hlásí, že by nemělo foukat. To vše by bylo fajn, ale je tu ještě jedna proměnná, a tou je mlha. Už když se motám ulicemi k jižnímu okraji Brna, jedu mírnou mlhou, když ale pod Modřicemi najíždím do husté bílé kaše, začínám tušit, že nám to bílé neprůhledné a vlhké nic udělá s Ondrou docela tlustou čáru přes naše plány. Jen kousek nad vrstvou mlhy je tušit slunce a modrá obloha, ale pod Pohořelicemi mlžná vrstva mohutní a den vrací k rannímu šeru.

Ondra už je na místě. Nemá cenu tady jen tak okounět a ptáky pozorovat pouze sluchem. Jedeme to napřed zkusit do vyšších poloh Pavlovských kopců. Už kousek nad Pernou vjíždíme do nádherného, sluncem zalitého dne. Jaká úleva a pohoda se rozhostí v lidské mysli, když do tváře zasvítí slunce. Jako bychom vyplavali nad hladinu kalné vody a konečně se mohli nadechnout.

Auto necháváme na kraji Klentnice s jdeme se projít k Pastorkovu lomu. Konopky, stehlíci, strnadi obecní a vysoko nad hlavami protahující klíny husí. A svahy kopce pod námi omývá mléčné moře, ze kterého vyčnívají jen střechy nejvýše položených domů a temena Dunajovických kopců. Nad lomem svítí zadky tří srn a o chvilku později kolem nich probíhají dvě divoká prasata. Stačí pár minut a Ondra ve stěně lomu nachází zedníčka. Krásný pták s téměř bílým hrdlem. Tohle by pro mě byl úžasný a napínavý příběh, kdyby mohl tento opeřenec nést geolokátor a s končící zimou nás tak informovat, kam zamíří a odkud vlastně pochází. To by se vyrovnalo kdejaké severské detektivce, kterých jsem v poslední době několik přečetl.

Sjíždíme dolů z kopců a ocitáme se opět v chladném příšeří. Kontrolujeme hvízdáky u břehu před Dolními Věstonicemi a pak chvíli postáváme na hrázi. Tohle opravdu nemá cenu. Rozhodujeme se po procházku po schodech u Strachotína. Co kdyby se ukázala třeba sněhule. Během téměř hodinové procházky nevidíme nic zajímavého, navíc se ani ta mlha nerozpouští.

Co kdybychom se vrátili na kopec a prošli si Pálavu? Vracíme se kousek stejnou cestou a nad Dolními Věstonicemi se zase vynořujeme do slunečného dne. Mlžná záplava se směrem k Novým Mlýnům tenčí. Rozjíždíme se tedy tím směrem a v Nových Mlýnech najíždíme na hráz. Nic moc vidět není, ale nevzdáváme to. Až téměř u Šakvic se náhle mlha mizí a hned u břehu na nás čeká morčák prostřední. Kousek dál přibývá v hejnu chocholaček samec a šest samic kaholek. V menším hejnu hus odečítáme červený límec (P71) a nálada se zvedá. Objíždíme Šakvice a vracíme se zase ke břehu Novomlýnské zdrže. Mlha plazící se po hladině je nasvícena sluncem a oslnivě září bělostí. Vzadu z ní vystupuje masiv Pálavy, jako kus země visící ve volném prostoru. A kousek od břehu plavou další dva morčáci prostřední. Tak malebnou atmosféru jsem tu snad ještě nezažil, krása.

Ještě u šakvického sila nás provází slunce, následuje Strachotín a jsme zase v chladném příšeří mlhy. Je zbytečné vyrážet hledat husy, stejně bychom je mohli jen poslouchat. Napadá mě ale mrknout do míst, kde jsme včera s Pepem slyšeli konopky žlutozobé a jen se tak projít kolem větrolamů a biokoridorů a na závěr dnešního terénu se věnovat čistě pěšímu polnímu birdingu.

Nic světoborného, ale během půldruhé hodinky a nějakých třech kilometrů v polích potkáváme hejna vrabců polních, několik desítek pěnkav, nějakého jikavce, kosy, zvonky… a hlavně příjemně pokecáme, smějeme se, vymýšlíme blbosti. Přesně tohle je tou formou uspokojujícího zenového birdingu, který není poháněn potřebou vidět co nejvíc, který nekazí stres z neuspokojených očekávání a honba za výsledky. A už se těším, až si jednou právě o tomto zenovém birdingu, jehož formu si každý z nás musí sám v sobě najít, přečtu na Ondrově blogu.

Morčák prostřední (Mergus serrator), který se v mlze zhmotňuje kousek od břehu.

Nedospělý racek bouřní (Larus canus) také kousek od břehu u Šakvic.