Oběd uvařen, kluci mají sbaleno na školní výlet, který jim zítra začíná, a přede mnou volné odpoledne. Počasí překvapivě dostalo rozum, a i když je většina oblohy kryta oblačností, přesto jí na mnoha místech prosvítá modrá obloha a několik slunečních paprsků. Fajn, sedlám motorku a jedu se jen krátce, stejně jako v úterý, podívat ke Slanisku u Nesytu. Snad tam ještě zastihnu nějaké bahňáky.
Místy je obloha opravdu temná a zřejmě tam i prší. Déšť se mi naštěstí vyhýbá. Je poměrně chladno, ale to mi v kožené bundě nevadí. Parkuji kousek od bývalé váhovny a jdu se projít po slanisku. V ohradě se pasou koně a kolem nich loví v mělké vodě volavky. Jen volavek stříbřitých je osm. Brzy vidím po sušších místech pobíhat kulíky písečné a říční a v řídké vegetaci se jako myši krčí jespáci obecní. Legrační jsou společné lovy vodoušů tmavých a šedých, kteří prudce pobíhají vyšší vodou tam a zpět se zobáky ponořenými pod hladinu. Občas se ozve kvičivý hlas chřástala vodního a nad rákosinami přeletí pochop. Na kraji rákosu nacházím i bekasiny, dvojici čejek a slípku a odkudsi přilétá jespák křivozobý. Z valné části jde o stále stejné osazenstvo, početně i druhově, jako během mých posledních dvou návštěv. Ale pohled je to utěšený. Když náhodou vysvitne slunce, mám ho za zády, a celá hřejivě nasvícená lokalita mi připomíná třeba maďarskou pusztu nebo nějaký mokřad na kraji vesnice v Turecku či Rumunsku. Kéž by takových míst bylo více.
Zpáteční cestu volím vyhlídkovou. Už nikde nezastavuji. Bez spěchu projíždím krajinou a užívám si náznaku babího léta, občasných slunečních paprsků i dlouhých stínů klesajícího slunce. Tento rozměr motobirdingu má svoje kouzlo.
Pták klubák v podobě špačka obecného (Sturnus vulgaris) na koňském hřbetu.
