Březen se zlomil do druhé poloviny. Začínají se objevovat první opeření navrátilci ze zimovišť. Do konce měsíce jich bude noční obloha plná, doufejme. Ale už teď mi to nedá, abych si na noc nezajel k Blučině. Snad je to trochu uspěchané, ale každá chvíle venku, každý východ a západ slunce, každé nadechnutí předjarního povětří je pro lidskou psychiku jako balzám po vší té beznaději, bezmoci a nejistotě, kterou cítím při sledování zpráv o dění jen pár stovek kilometrů východním směrem od nás.
Předpověď si nevypadá nejlépe, ale Aladin není vševědoucí a všechno se ještě může změnit. Je teplo a téměř jasno, když vyjíždím z Brna. Chvíli to trvá. Je pátek, lidé se vrací ze zaměstnání a jiní na víkend opouštějí město. Na kraji polního mokřadu jsem pár minut po čtvrté. Parkuji pod vrbou u vodní strouhy, tak jako vždy v předchozích letech. Na kraji cesty jsem vyplašil dvojici koroptvcí, nad podmáčeným polem na druhé straně strouhy poletují čejky a mezi loužemi sedí menší hejno špačků.
Neotálím, vytahuji tyčky k sítím, beru kotvící hřeby, pytlíky s bahňákovkami a v gumácích jdu k předem vyhlédnutému suchému místu s nízkou vegetací. Z vysoké stařiny, která mi místy sahá až k prsům, se občas ozývá zpěv strnada rákosního a nade mnou koncertuje skřivan. Dva roky mě tu nezaměnitelným zpěvem vítal ten stejný skřivan. Jeho originální nápěv připomínající mexickou lidovku La Cucaracha nešlo přeslechnout. Jsem zvědav, jestli se tu zase někdy objeví podobný talent.
Skoro nefouká. Uvědomuju si to až s odstupem. Občas nade mnou přeletí osamělá linduška luční. Pak zaslechnu jódlování vodoušů rudonohých. Brzy jich pět letí nízko nad mokřadem, na chvíli sedají a pokračují dál. V pět mám sítě nachystané, ale zatím skasané. Jdu se usadit do skládací židličky k autu, svačím a občas zvednu k očím dalekohled. K prvním letošním vodoušům rudonohým brzy přibývá samice pochopa, která zkoumavě obletuje celou lokalitu. Vítr se lehce zvedá, ale zatím je to pořád dobré. Za zády mi zpívají zvonci a stehlíci. Na pastvu ze skrytu v keřích a vysoké vegeraci vyrážejí bažanti. Samci se ozývají „kodrcáním“. Brzy jich prohrabávají ornici dobře tři desítky. Slunce se kloní k západu, klesá do načervenalého oparu a světla ubývá. Nad mokřadem se přede mnou tentokrát objevuje samice pilicha. Pečlivě pročesává celou plochu, zvedá tři bekasiny a náznakem útočí na pár čírek obecných, které vzlétají z podmáčené vegetace.
Dává se se mnou do řeči jeden pantáta. Pamatuje si mě z předchozích let. Ukazuji mu v atlase chřástaly, o kterých ještě nikdy neslyšel. Pejskaři venči své čtyřnohé kamarády a několik lidí si dává večerní procházku. To vše po polní cestě, na jejímž okraji parkuji. Kolem půl sedmé už se šeří. Jdu k sítím pustit nahrávku. Omylem si beru přehrávač, který už dávno nereaguje na dálkový ovladač. Je puštěný naplno a po připnutí k baterii mi ten výbuch křiku z reproduktoru málem rve uši.
Tož tak, pocucávám plechovku piva, sedím v křesílku a čumím do přicházející noci. Přímo přede mnou se na obloze objevuje narůžovělý koblih měsíce. Dnes mě čeká úplňková noc. Nebe se čistí, objevují se hvězdy. Vítr se drží na přijatelné síle a zvuk z přehrávače je jasně slyšet i přes ten neustálý hluk z blízké dálnice. Teplota postupně klesá. Zalézám do auta a pouštím si malé přenosné rádio. Podřimuju a v pravidelných intervalech chodím kontrolovat sítě. Obloha je tichá. Skoro jako by nic netáhlo. Až pozdě po půlnoci je slyšet nějaká lyska.
První a jediné ptáky dnešní noci přináším v jednu hodinu. Je to slípka a slučka. Bezva, nejsem tu zbytečně. I tento výsledek potěší. Chřástal se neukázal žádný. Jak se noc blíží ránu, teplota klesá pod nulu. Poslední kontroly absolvuji zamrzlou vodou a ojíněnou vysokou trávou. Voda mě studí přes gumáky. Celé spodní kapsy sítí jsou obalené jinovatkou.
Jsem rád, když po šesté hodině stoupá na oblohu slunce. To už vyzpěvují skřivani, ozývají se tokající rudonožci a flétnovité žluví zvuky ze zpěvu špačků. Sítě postupně prosychají. Pomaloučku balím. Říkám si, že bych měl chřástalům ještě tak deset dní dát, ale jestli přijdou vhodné podmínky, stejně to asi nevydržím. Už se těším, až se do tohoto svého pokojíčku s dalekým výhledem zase vrátím.
Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus) a její soustředné kruhy načervenale zbarvené duhovky očí.
Drobná a skrytě žijící slučka malá (Lymnocryptes minimus).
