Svátek. Volný den uprostřed týdne. Venku je ale škaredě, poprchává a viditelnost zhoršuje mlha. Nechce se mi vyjíždět někam daleko a honit se za ptáky. Nechce se mi projíždět kus světa a doufat, že narazím na něco neobvyklého. Proč taky? Chci se jen projít s dalekohledem na krku, vyčistit si hlavu a nadýchat se čerstvého vzduchu. Chci si to užít beze spěchu, bez potřeby něco si dokazovat, bez ohledu na to, co mě potká. Zrovna včera mi přišel stařičký švédský batoh z armádního výprodeje a vyloženě se nabízí, abych si jej vyzkoušel. Nakonec proč ne? Vkládám do něj dlouhé sklo, lahev s vodou, foťák, pončo a moirové triko a hážu si jeho železnou konstrukci na záda. Sedí dobře. Obouvám staré kožené pohory a opouštím dům. Se zelenou kšiltovkou vypadám jako na trempík na vandru. Možná přijde i tento návrat.
Je něco po desáté dopoledne, ulice jsou prázdné, mírně poprchá. Stoupám vzhůru ulicí a na křižovatce se pouštím zase do kopce. Zastavují mě ptačí hlasy ze skupinky nevysokých douglasek. Vytahuji dalekohled a prohlížím si koruny stromů, ze kterých se ozývají hlavně králíčci obecní. Je jich pět a kousek dál další dva nebo tři. Občas se ukáže modřinka nebo uhelníček. Samozřejmě mě napadá síť, ale nechci, aby se to stalo posedlostí. Všeho s mírou, Dódine. Pod stromy hrabou v mokrém listí kosi a z vedlejší zaplocené parcely křičí sojka. Kochám se těmi malinkými opeřenci a říkám si, odkud jsou. Zdá se, že tah králíčků stále ještě pokračuje a tihle jsou zřejmě také na cestě. Stoupám stále do kopce, míjím domy se zahradami a postupně opouštím městkou zástavbu. Pak vcházím do lesa. Na zemi leží zplihlé listí, které teď za deště mlčí. Déšť se mění v mžení, které se vlhce dotýká mé tváře. To proto, že stále zvedám hlavu ke korunám stromů. Les kolem je listnatý a králíčci jsou i tady. Tenké, ale ostré hvízdání se ozývá z dubových větví, na kterých se pohupuje staré listí. Další pískání patří šoupálkovi dlouhoprstému. Koňadry, další kosi a pěnkavy, to jsou druhy, které si můžu poznamenat. Zdravím se s dvojicí důchodců. Nikoho jiného bych taky v tom počasí venku nečekal. Přecházím silnici a mizím opět v lese. Myšlenky mi poletují po všech čertech. Nechávám je být, nevšímám si jich. Opakovaně se mi vrací představa ohně, kolem kterého sedím se synky. Něco vaříme v kotlíku, vedle je postavený celtový přístřešek. Těším se na to. Těším se na příští léto, až to s nimi zkusím. Ze zamyšlení mě vytrhují trumpetky severských hýlů. Je jich šest, pět samic a samec. Kousek od nich tluče do uschlé větve strakapoud velký. Mlha prostupuje mezi stromy a nad nimi houstne. Zvuků je málo, jen šelest kapek deště, pískot brhlíka a praskavé hučení pod dráty vysokého napětí. Napadá mě, že pokud tento zápis dám na web, nebudu k němu mít ani fotku, protože foťák jsem ještě ani nevytáhl. Dobrá, sundávám baťoh, mířím objektivem naprázdno do zamlženého lesa a pak na uschlý úponek loubince. No a jedno selfie, abych byl in.
Les pozvolna přechází v chatovou oblast. Zahrady a laťkové domky nejrůznější konstrukce i vzhledu. Pro mnohé zřejmě jediné království a místo, kam utéct. Chápu to, velice to chápu. Jen by mi vadily ty ploty tlačící se ze všech stran.
Končí zahrádky a přede mnou je plocha podobná stepi zarostlé vysokou uschlou travou a skupinkami keřů. Tady musí v létě zpívat strnadi obecní a pěnice hnědokřídlé. Tady musí lovit ťuhýk a vrcholky keřů jistě zdobí bramborníčci černohlaví. Neznám to tu, jsem tu nový. Nad hlavou mi přeletuje hejno stehlíků a z okraje zahrady zpívá červenka. Začíná pršet. Je to hustý déšť. Kapky mi bubnují na kšilt i vzadu do batohu. Schovávám foťák, ale jinak mi déšť nevadí. Je to jen voda. Pode mnou začínají Obřany. Zajímavý kostelík v protějším svahu a křivý maloměřický komín, kterého je vidět jen spodní polovina. Podlézám železniční trať a jsem zase v ulicích města, nebo spíš předměstí, vesnice přilepené k městu. Ulicemi se proplétám ke Svitavě. Tady někde jsme před lety chodívali hrát na kytary. Kapky deště poskakují jako na trampolíně po vodní hladině, na které se objevují dva páry kachen. Chvíli závidím lidem, kteří tu bydlí na vesnici a přitom ve městě. Pak lezu skrytou pěšinou pod tratí a stoupám akátinou do kopce. Jsem zase na Lesné. Vytrvale prší a ze stromů opět pískají králíčci.
Jsou to necelé tři hodinky, co jsem vyrazil na procházku. Bez ambicí objevovat něco, s čím bych se mohl chlubit. Nepřišel jsem na nic, co by posunulo lidstvo někam dál, nic, pod čím by se mohlo objevit mé jméno. Přesto to byla cesta objevná. Našel jsem místa, kde jsem nikdy nebyl a našel jsem i kousek svého já. Tak to má být.
Ještě jsem nedospěl tak daleko, abych sem dal selfie. Takže jen pár barevných listů čekajících na zimu.
