Z rodinné oslavičky jsem domů přijel až někdy k jedné hodině ranní a tak teď dospávám. Pořád mi chybí projít ještě jednou kousek rezervace U Výpustku, abych zjistil, jestli se tam přece jen nezdržuje nějaký ten zapomenutý lejsek malý. Na balkóně sleduji stoupající rtuť teploměru a moc se mi ven nechce. Tropické teploty mají dnes vyskočit nad 30°C. Obloha je jako vymetena a už teď začíná být nepříjemné horko. Nakonec se přemlouvám. Je sobota, bylo by škoda o ni přijít jen kvůli horku a lenosti. V hlubokém Josefovském údolí snad nebude tak zle.
Prvním nepříjemným zjištěním je uzávěrka silnice z Útěchova do Adamova. Musím to objíždět trochu otravnou oklikou přes Vranov a Olomučany. Všude jsou cyklisti a sváteční jezdci projíždějící každou serpentinu krokem. Parkuji v jedné zastávce na západním okraji rezervace a postupně procházím její severní část nad silnicí. Je tu sice horko, ale ve stínu stromů se to dá snést. Korytem Křtinského potoka musela po nedávných intenzivních deštích proburácet pěkná přívalová vlna. Vegetace je slehlá až vysoko na březích. Postupuji pomalu a pozorně naslouchám ptačím hlasům. Lejsek malý mezi nimi ale není.
Zhruba po hodince to balím a po silnici se chci vrátit k autu. Na silnici mi ale o ucho zavadí lejsčí nápěv z jižní části rezervace pod silnicí. Lesní porost je tu mnohem starší, řidší a vyrůstá na prudkém skalnaté svahu. Šplhám za lejsčím zpěvem a ve chvíli jsem mokrý jako myš. Jeho hlas ale nepřichází z jednoho místa, spíš cestuje po okolí. Slézám níž, chystám síť na vhodnějším místě a pouštím nahrávku. Jde o mladého ptáka bez kroužku jen s malou světle cihlovou skvrnou na krku. Trvá to poměrně dlouho, ale nakonec zůstává viset v síti. Jako už mnohokrát, když k němu běžím, vyplétá se a odlétá. Sakra, vzhledem k tomu, jak dlouho se nechal přemlouvat, se mu už do sítě chtít nebude. Přesouvám síť kus dál a zkouším jinou nahrávku. Samec poletuje kolem, drnčivě varuje, ale zůstává ostražitý. To se nedá říct o dvou mladých strakapoudech prostředních, kteří se bezhlavě chytají těsně vedle sebe a křičí na celé kolo. Ti jsou nakonec jedinými, kdo fasuje kroužky. Lejsek už se napálit nedá. Zdá se, že se tu budu muset stavit zase někdy za týden. Třeba to ještě klapne.
Jeden ze dvou mladých ukřičených strakapoudů prostředních (Dendrocopos medius), kteří zůstali viset v síti.
Ahoj,
narážím na to občas u kroužkovatelů, že o ptáky přijdou podobným způsobem. Doporučuji, pokud se člověk specializuje, sehnat si síť přímo na objekt zájmu. Velikost oka mám na mysli – a vím, co říkám. Letos jsem přešel v zoufalství při chytání slavíků na oko 19 mm a opravdu – nevyskočí už jediný. Je po utíkání k síti, strach je spolehlivě pryč. Pravda je, že mluvím o specializaci, tedy oželím, že cvrčilka zelená a budníček prostě ve chvíli kapsou proleze. A taky to musím hlídat (jde o chytání s provokací, tedy člověk to opravdu sleduje), protože sýkora v takové síti by byla po chvíli na použití nůžek na vlákno, to je fakt. Ale opravdu, ta síť sice taky každého slavíka nechytí (napoprvé), když na to člověk kouká, prostě pták nesjede do kapsy, ale – jak tam jednou spadne, netřeba nikam utíkat. Doporučuji vymyslet na ty lejsky oko, je to takhle škoda.