Nesyt je kouzlo, jež do srdce mi vklouzlo.
Nízko nad slaniskem loví vlaštovky. Moc se toho nedá dělat. Od samého rána narůstá teplota, která se už daleko před polednem usazuje pár dílků nad třicítkou. To horko se pak až do večerních hodin upoceně převaluje kolem, a žhnoucíma rukama si nás hněte. Až k únavě. Ještě tak sedět ve stínu s dalekohledem po ruce a přivřenýma očima sledovat louku přecházející v rákosiny západního cípu Nesytu, hlídat obzor a oblohu a pozorně prohlížet siluety přeletujících ptáků. Stále je na co se dívat. Do vzdálené vrby usedají k odpočinku kolpíci, čas od času se objeví volavka červená, ve výšce zakrouží orel královský a z keřů se ozývají ťuhýci. Kontroly stopadesáti metrů sítí lemovaných lávkami, které jdou napříč rákosinami Nesytu, běží v pravidelných intervalech. Střídáme se, s prázdnými pytlíky tam a s několika opeřenci zpět. Rybník je na nízké vodě, ale moc se toho nechytá. A tak je to každý den, v ty nejteplejší přes poledne vyvěšujeme sítě. Nemá cenu trápit ptáky ani sebe. Nejhezčí jsou brzké ranní kontroly před východem slunce a pak zase ty, kdy se slunce schová za obzorem. To většinou všichni v židličkách sedíme ve stínu na kraji slaniska a z první a jediné řady sedadel zaujatě sledujeme představení, to přírodní divadlo žánru, který prostě neomrzí. Nepatrné soukromé hlediště a nekonečné jeviště. Při těch meditacích na kraji louky mizí každodenní problémy, malichernosti vnějšího světa a zůstává jen čistá hlava. Tak prosté je to, tak jednoduché, terapie oblohou, lávkami a ptačím peřím.
Hned třetí den jsme svědky stavění gigantické májky pětačtyřicetimetrové výšky. Udivuje nás, že ani do naše odjezdu nepadá shozená nápory větru. Ale šikmější je stále více. Ten samý večer, kdy ji musí zvednout jeřáb, pod ní dovádíme na hodové tancovačce.
O dva dny později se natahují sítě skrz mělčiny Nesytu. Večerní brodění ve vysokých holinách, noční kontroly a kroužkování bahňáků ještě před východem slunce. Není to pro každého a neznalým to může připadat i absurdní, to konání nadšenců, kteří celou noc čvachtají bahnem a mělkou vodou a kontrolují sítě. Ale ta krása, kdy z nich vyberou ptáky se stovkami a tisíci kilometry v křídlech, kteří se tu zastavují jen za tahu! Je to návykové a chápu ochotu, se kterou následující den čelí únavě, s očima pálícíma nevyspáním, ale bohatší o zážitky, které se jinak pořídit nedají.
Až na jeden den a dvě noci jsem na Nesytu po celou dobu letošních odchytů. Nejprve s rodinkou, pak sám a poslední tři dny na motorce. A je mi tu moc dobře. Večer se měkce drnká na kytaru, vzpomíná se, vypráví, při pohárku vína dostává prostor i ticho a tiché cinkání hvězd. Kdybych mohl, natáhl bych zdejší pobyt klidně na měsíc, na celé prázdniny. Bohužel to nejde a hned po tom posledním dni mě čeká návrat do práce. Hm, nějak se s tím budu muset vyrovnat. Nějak to půjde. Už teď vím jistě, že se v následujících týdnech budu často v myšlenkách propadat sem, na kraj sluncem rozpáleného slaniska, budu hledět do prázdna, znovu se pohupovat na lávkách při kontrolách sítí, znovu budu hledat slova zapomenutých písniček, znova budu cítit bahno Nesytu, o kterém Lucka říká, že nevoní jako žádné jiné na světě. Nesyt je totiž kouzlo, jež do srdce mi vklouzlo. Napořád.
Bukáček malý (Ixobrychus minutus) – naše nejmenší volavka, která uvízla v sítích.
Jediná pisila čáponohá (Himantopus himantopus) z nočního odchytu čerstvě po kroužkování.
Atmosféra ranní, poslední kontroly sítí na bahňáky před východem slunce.
