Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je pátek volno. Čerstvý vítr by měl alespoň na část noci zvadnout a ráno nebudu muset spěchat do práce. Je rozhodnuto. Jede se na chřástaly. Vzhledem k pokročilému datu zřejmě letos už naposledy.
Dostat se z Brna v odpoledním provozu před prodlouženým víkendem, chce notnou dávku trpělivosti a pevných nervů. Uvnitř cítím rozladěnost a není to jen kvůli ucpaným silnicím. Budeš venku, říkám si, klid, bude dobře. Snad mě to brzy přejde.
A pak už poskakuji hrbatou polní cestou, vlevo se po poli pohybují čejky, vpravo ve slunci zlatě září koberec někde až po prsa vysoké suché buřeně, a já to otáčím, parkuji pod vrbou, lezu ven, obejme mě odpolední horko, vlasy čechrá vítr, a jsem zase ve svém pokojíčku s panoramatickým výhledem, který teď už doplňují vlaštovky lovící nízko nad terénem. Jo, bude to dobrý.
Není kam spěchat, vítr cloumá větvemi vrby a hned tak nepřestane. Beru aspoň tyčky k sítím a kotvy a jdu si je nachystat k místu, kde obvykle stavím čtverec. Mokřad už je opravdu téměř vyschlý. Vlastně už bych ani ty holiny nepotřeboval. Všude kolem se ozývají konipasi luční a nade mnou zpívá skřivan. Z uschlé vegetace vylétne bekasina a kus dál ode mě prozpěvuje z chomáček uschlých štětek bramborníček černohlavý. Natahuji dravcovku, i když pochybuji, že to k něčemu bude a jdu si sednout k autu. Načínám pivko, otevírám Tajemství Radky Třeštíkové a s dalekohledem po ruce co chvíli koukám po okolí. Vidět i slyšet jsou kulíci říční, občas vzdálený vodouš rudonohý a jeden zmatený vodouš bahenní.
Vítr se trochu uklidňuje. Chystám sítě čtverce na chřástaly, který bude mít tentokrát pouze tvar trojúhelníku, čtvrtou bahňákovku natahuji napříč posledním zbytkem louže a pozoruji tokající pochopy. Je teplo. Na kus řeči při podvečerní procházce se zastavují známé tváře, vodouše bahenního doplňují další čtyři, k vlhčímu místu přede mnou klesá letka pěti vodoušů rudonohých a postupně se šeří. S horší viditelností projevuje o Arnošta u dravcovky zájem párek pochopů. Několik vlažných nalétnutí a mizí pryč. Vítr konečně zeslábl. Roztahuji zbylé sítě a pouštím nahrávky. Pořád je příjemně, na obloze se zhmotňuje měsíc chvíli před úplňkem, popíjím argentinský merlot a koukám do začínající noci. Vzduch jen lehce chládne a vlhce voní.
Při nočních kontrolách mi svítí baterka měsíce, čelovku skoro nepotřebuji. Na mnou vyšlapané stezce potkávám ježka. Dvakrát mi odlétá chřástal kropenatý přímo od sítě. Celkem rozdávám osm kroužků – jednomu rudonožci, třem vodníkům a čtyřem chřástalům kropenatým. To je důstojné rozloučení.
Za rozednění přicházejí prudké větrné poryvy. Obloha je špinavě šedě flekatá oblačností. Balím dvě sítě a začíná poměrně vydatně pršet. Sedím v autě, poslouchám rádio a čekám, až to přejde. Za hodinku je po všem. I ten vítr se zase mírní. Sedím venku v židličce a čekám, až zbylé sítě trochu proschnou. Když je pak balím, v kruzích nade mnou létá pár hus velkých. No a při rozjezdu se se mnou loučí první letošní kukačka. Sedí na drátě u polní cesty a kuká a kuká. Jaro už je snad tady.
Krasavec chřástal kropenatý (Porzana porzana).
Vodouš rudonohý (Tringa totanus).
