Je tu sobota s předpovědí, která by měla být jako přes kopírák včerejšímu slunečnému dni. A skutečně, čistá obloha a hned po ránu slunce. Bohužel taky mrazivých 10 stupňů pod nulou, ale ono to půjde. Dnes jedu ven s Pepanem a svátečním birderem synkem Jožkou, který zjistil, že je se svým birdlistem na chvostu soutěže CBC a rád by si aspoň o několik stupínků polepšil.
Hned první zastávkou je hnojiště v poli pod Pohořelicemi. Je zvláštní říkat, že to tu vypadá jako v pohádce, ale skutečně je to tak. Ploty kolem biokoridoru září ledovkou, která kryje každý kousek vegetace v okolí, lehce zasněžená pole se proti slunci ledem úplně třpytí. Je mrazivo, ale nádherně. Z hnojiště vzlétá konipas bílý, vidět je několik kání, nedaleko se na keřích usadilo několik kvíčal a nad námi přeletuje skupina vrabců polních. (Odpoledne nahlížím do eBirdu, kam jsem v letošním roce začal vkládat svá pozorování. Za poslední čtyři roky, které jsem tam zatím zpětně vložil, jsem u tohoto hnojiště byl dvaatřicetkrát. Zkrátka moje oblíbená lokalita. :))
Přes Vlasatice zajíždíme k jižnímu břehu Novoveského rybníka. Na jeho dno jdeme mrknout jen s Jožkou. Téměř na druhé straně se právě láduje nějakou mršinou mladý orel mořský a dvě šedivky se snaží přiživit. Joža sráží namrzlý led ze stébel rákosu a já projíždím okolí stativákem. Nic zajímavého ale nenalézám, šedivky, racci bělohlaví, krkavec… Jede se dál.
Před Drnholcem registrujeme mohutné hejno hus točit se nad poli v blízkosti Dyje. Sedají. Jedeme k hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží VDNM, nechávám tu spolubirdery a rychlým krokem se přesouvám za husami. Jsou docela daleko a když už na ně mířím stativákem, několikrát je zvedá staré letadlo chchrlající z oblohy. Slunce mi svítí mírně zboku a husy jsou poměrně daleko. Prohlížím co můžu. Husy se opět zvedají, část jich odlétá směrem k Pasohlávkám a tři čtvrtiny hus zase sedají, tentokrát blíže ke mně. Téměř výhradně se jedná o běločelky. Celkem tu bylo asi 8000 ptáků. Zajímavá byla dvojic hvízdáků, která se držela v hejnu. Připomněli mi tak hejna hus, na která jsme kdysi koukali v Nizozemsku. V jednom byly také hvízdáci. Cestou zpět za rodinkou potkávám trojici nutrií a za sebou slyším křik zvedajícího se zbytku hus. Všechny se letí napojit na střední nádrž. A nad námi právě se štěbetáním prolétá hejno 35 skřivanů polních. Jaro se blíží.
V SZ cípu Věstonické zdrže dáváme sváču a protože máme nádrž proti slunci, přejíždíme na chvíli na hráz k přepadu. Fascinovaně koukám na počty morčáků malých. Sice se často potápí, ale když počítám ty na hladině, mám jich 72. Místy vytvářejí i větší skupinky o patnácti nebo dvaceti ptácích. Daleko na hladině jsou velká hejna hus. Jistě jsou mezi nimi i ty od Drnholce. Možná by k nim bylo blíže od rybárny. Navíc bychom je měli po slunci. Jedeme tam mrknout. Na hladině jsou tři kompatní hejna, nejméně 12000 ptáků. Nejbližší hejno je docela pěkně čitelné. Brzy v něm nacházím bernešku rudokrkou, letos poprvé. Dvojice birderů, která postávala kousek od nás, nám sděluje, že ve druhém, vzdálenějším hejnu je i berneška bělolící. Chvíli to trvá, ptáci jsou na hranici čitelnosti stativáku. Nakonec ale bělolící bernešku opravdu nacházím mezi dvěma husicemi liščími, které jsou asi 15 m od sebe. Paráda. Dáváme řeč s Kubrtem, který si nás tu našel a po půldruhé hodině pozorování se definitivně balíme. Nakonec to celkem pěkně vyšlo.
Cestou na Brno se ještě krátce zastavujeme u skládky nedaleko Žabčic. Krouží nad ní desítky racků, dvojice luňáků červených a na okátech podél silnice, na kterých vlají kusy igelitu, sedí havrani a kavky. Většina racků se po dosednutí bohužel nachází na plošině, přes jejíž okraj nevidím. Ale i tak by si tu rackař přišel na své.
Severské husy, tohle divadlo mě nikdy neomrzí.
Luňák červený (Milvus milvus) nad skládkou odpadu u Žabčic.
