13. července: V Dolní Moravě jsme až před osmou večer. Tmavé, deštěm nacucané mraky se plazí nízko nad údolím. Přetahujeme přes sebe nepromokavá ponča a chvíli jdeme po modré. Ta po pár stech metrech přetíná severnější ze dvou prudkých sjezdovek. Času je málo, nocovat bych chtěl pod hřebenem. Začínáme tedy stoupat vzhůru sjezdovkou. Dostáváme se těsně pod mraky. Koukáme na jeden mlžný útržek, který napřed klesl do údolí a pak ho silný proud vzduchu vynesl zase zpět. My to tak jednoduché nemáme, funíme, pot se z nás leje a déšť nám skrápí hlavu. Šeří se, světla ubývá a k severu přetahují krkavci. Napřed je jich 25, pak 42. Než vylézáme k chatě nad sjezdovkou, tak jich počítám 90. Pod Babuší už není skoro vidět. Stezka je rozmoklá, co chvíli se boříme po kotníky do rozbředlé směsi hlíny a mechu. U lovecké chaty jsme před desátou. Pod převislými větvemi smrků nacházíme místa k noclehu. Chlapi staví celtový přístřech, já svůj jednomužných pidistan. Podařilo se. Po několika letech se nám zase podařilo vyrazit na společný vandr. Zatím jsme tři, ale zítra by se k nám měl přidat ještě Marcel.
14. července:
V noci je zima. Daleko nad ránem se probouzím a poslouchám kvorkání sluky přerušované vysokým pískáním. Musí se pohybovat těsně nad námi. Kolem šesté lezu ze stanu. Oblohou se honí mraky, ale jinak je modro a svítí slunce. S dalekohledem chodím po okolí a čekám, až se proberou ostatní. Ozývá se zpěv pěvušky modré, co chvíli přeletuje hejnko křivek a ve větvích poskakují uhelníčci a králíčci obecní. Je příjemné se nahřívat slunečními paprsky, i když od pusy mi ještě stoupá pára.
Snídáme. Mám sbaleno, tak vyrážím jako první. Dopřávám si ničím nerušenou procházku po hřebeni. Někde za Sušinou (1321 m n. m.) pozoruji v termice kroužit včelojeda. Ozvěna křivčích hlasů je stále ve vzduchu, pak zpěv lindušek lesních. U slůněte pod Sněžníkem potkávám Marcela. Kácíme se do trávy, chytáme sluneční paprsky, fotíme mraky. Pak přichází Jura s Martinem a jsme všichni. Je před polednem a po hřebenech putují karavany lidí. Vrchol Sněžníku připomíná lidské mraveniště. Scházíme na pivko do chaty na polské straně. Pak se vracíme na hřeben, po kterém pokračujeme až do sedla Puchača. Je tu zastřešená lavice se stolem. Ideální místo pro nás. Blízko si pod smrky nacházíme rovná místa ke spaní a sesedáme se ke stolu. Fouká ledový SZ vítr. Bohudík za každou vrstvu oblečení, kterou objevíme v batozích. Nedaleko se ozývá drnčení datla a přímo vedle nás se co chvíli ukáže jeden z páru hýlů obecných.
15. července:
Větrná ráno, ale se sluncem. Snídám, balím se, a protože ostatní teprve lezou ze spacáku, tak vyrážím s dalekohledem na krku napřed. Nejprve cestou po vrstevnici. V lesní stěně si povídají oba druhy králíčků, u louží na cestě se zdržují pěnkavy a kus dál brávníci. Pak to beru vzrostlým lesem na asfaltku o nějaký ten výškový metr níže. Blízko svahu se vozí v termice další včelojed. Přibývá hlas střízlíka a pěnice hnědokřídlé. Za Sršňovkou vstupuji opět do vzrostlého lesa téměř bez podrostu, abych se zbavil dalších výškových metrů. V lese jsou obrovské mohyly nasbíraných kamenů. Musí tu ležet už desítky let. Mnohdy čtyři pět metrů vysoké a dvacet metrů dlouhé. Zajímal by mě jejich příběh.
A jsou tu první domky, chalupy víkenďáků s dohladka vybroušenými trávníky, větší teplo, ostrý hlas konipasa horského od zatím rodící se říčky Moravy a hospůdka u silnice, na jejíž zahrádku sedám. Nade mnou se honí rorýsi a mraky. Zatím je zavřeno, ale s příchodem kamarádů nám donášejí pivo a výborný vývar.
Vandr je za námi, vzácná návštěva kopců taky. Několikahodinové putování do Brna je zas jiným příběhem, ale na hřebeni kolem Králického Sněžníka bylo i přes občasnou nevlídnost počasí krásně. Doufejme, že se zase brzy na něčem podobném domluvíme.
Pohled na holé temeno Králického sněžníku.
