Do Pístovic přijíždíme po ránu, obloha je téměř jasná a teplota rychle narůstá. Do Krasu hledat lejsky malé se mi nechce. Byl jsem v týdnu s nulovým výsledkem v rezervacích, které mám přidělené. Spíš přemýšlím o takové malé průzkumné cestě k vedlejší Lulči. Východně od dědiny je tam na Lulečském potoce malý rybníček a sám potok lemují až po silnici na Vyškov křoviny. Proč se tam neprojít? Je to blízko, za pár minut parkuji kousek od rybníčka. Je to takový hluboce zanořený zapáchající kačák bez života. Na jeho břehu je rozbořená bouda a cedule upozorňující na soukromý pozemek. Kdoví, kdy tu majitel byl naposledy. Pod rybníčkem pokračuje stružka potůčku zhruba východním směrem. Občas je podél něj pár keřů, občas ostrůvek rákosí. Ze skupiny vrb u rybníka zpívá sedmihlásek, každých pár desítek metrů pak u potoka koncertuje rákosník zpěvný. Podle mapy se pole severně od rybníka jmenují Díly za Prahou. Spíš bych řekl za drahou, která lemuje zdejší polnosti od severu. Jižně od potoka svítí pod modrou oblohou žluť řepkového pole. Právě se nad ním dělá drobný obláček značící termiku, do které hned přilétá několik kání. Točí se ve stoupajícím teplém vzduchu a přidávají se další a další. Nakonec nade mnou v komínu točí termiku 42 ptáků. Všechno jsou to káně lesní. Občas se ukáže hřivnáč, přelétne volavka popelavá nebo na sebe zpěvem upozorní pěnice černohlavá. Je tu hezky. Asi se sem vrátím navečer a se sítěmi zůstanu do rána.
Po poledni se zatahuje a hřmí, nad Pístovicemi se přežene jedna vydatnější přeháňka. Obloha sice zůstává potrhaně šedivá, ale nemělo by se to zhoršovat. Sedám do Molendy a vracím se pod Luleč. Nacházím si dvě příhodná místa a napříč vegetací lemující potůček vysekávám průseky na dvě pěvcovky. Už po několika minutách mi v té první visí pěnice černohlavá a o chvilku později první rákosník zpěvný. Napínám druhou síť a přibývá nějaká ta modřinka a koňadra. Napadá mě, že bych na poli postavil ještě čtverec a zkusil v noci zahrát chřástaly. Spíš by to chtělo nahrávku křepelek, ale tu jsem si do kostky nenahrál. Stavím tedy čtverec a dohromady je tím pádem nataženo pěkných 108 m sítí. Pomalu se šeří. Druhá pěvcovka je prověšená – uvízla v ní straka s ulomenou špičkou dolní čelisti. Sedám na židličku k autu, otevírám australský merlot, pocucávám ho a hledím do krajiny. Občas kolem projedou světýlka vláčku nebo na druhé straně prosviští po silnici auto. V deset nacházím v síti kalouse těsně před tím, než se z ní vyplétá. Je to samec. Vypadá sice mohutně, ale jeho objem je tvořen převážně peřím, váží jen 256 g. Tohle je na dlouho poslední pták. Podřimuju a chodím kontrolovat sítě. Čtverec je stále prázdný. Až ve tři z něj přináším jediného ptáka, chřástala vodního. Až do rána už v něm nic není. Nevadí. V noci bylo jasno, stébla vegetace jsou těžká rosou. Ležím ve spacáku a mžourám do šedivého světla probouzejícího se dne. Nad poli se vznáší přízemní mlha, která pak asi na půlhodinku zakrývá vše kolem.
S ránem narůstá aktivita pěvců, v sítích přibývají další černohlávci, rákosníci zpěvní a občas nějaká ta sýkorka. Vytahuji i dvojici dlasků, pěnici hnědokřídlou, rákosníka velkého či strnada obecného. Z vrb se ozývá žluva hajní a dvakrát nade mnou přeletuje kukačka. Něco po osmé se slunce dostává i mezi keře a sítě jsou vidět. Je čas balit. Kroužek dostalo 24 ptáků 13 druhů, z toho pět rákosníků zpěvných. A neděle je stále ještě přede mnou.
Straka obecná (Pica pica) s ulomeným kouskem spodní čelisti.
Pro kalouse ušatého (Asio otus) bylo naše vzájemné setkání stejným překvapením jako pro mě.
