V pátek se po příjezdu do Pístovic přesunuji na kraj lesa vedlejší vesnice a v závětří si vysekávám mezi keři kratičký koridor na jednu síť. V sobotu jsem tam už za tmy, ale zatímco předchozího odpoledne jsem tu byl v závětří, teď sem duje čerstvý jižní vítr. Jedu se mrknout ještě ke svému odchytovému místu u Zouvalky, ale tam je to ještě horší. No nic. Můžu se vrátit zase do postele. Zatímco v Brně je téměř bezvětří, Vyškovsko je tradičně rozfoukané.
Dopoledne při práci na zahradě alespoň natahuji mezi jabloněmi a než mi dojdou eNka kroužky, rozdávám ty zbylé asi dvacítce koňader, ke kterým se přidává jedna modřinka a jeden strakapoud prostřední.
Na víkend se vrátilo babí léto, a protože jsem si ani nezachytal, vyjíždím v neděli ráno na klasický birding k Tovačovu. Slunce se po ránu probíjí ubývající oblačností a já se už těším na rybníky a pole středomoravské Mekky ptáčkařů. Vnadné představy pozorování ptačích hejn pod slunečnou oblohou se mi rozplývají ještě než vjíždím do Vyškova. Mlha. Najednou je tu houstnoucí mlha. Na dálnici je dohlednost jen nějakých 20-30 m a vůbec se to nelepší. Úplně jsem zapomněl, kolikrát mě mlha takhle na podzimních výpravách za ptáky vypekla.
Pomalu projíždím třešňovou alejí na kraji letiště u Prostějova, okýnka stažena a snažím se uchem chytat hlasy a okem mlhou rozmazané siluety těch nejbližších opeřenců v korunách stromů. Ve smíšeném hejnu, ke kterému sem se dostal, jsou slyšet zvonci, koňadry a pěnkavy. Svým čak čak se ozve straka, těsně před autem mi prolétne poštolka a pak pozoruji hejno stehlíků krmících se na pcháčích u krajnice.
Nevzdávám to a pokračuji k Tovačovu. Daleko před městem zastavuji u krajnice v polích. Mlha je stále stejně hustá. Ani to slunce přes ni není vidět. Dá se jen poslouchat. Z bílé tmy se ozývají skřivani, občas přelétne hlas kvíčaly, konipasa bílého nebo lindušky luční. Ptáci táhnou. Mlha nesahá moc vysoko, letí nad ní, ale i v ní. Dvojice koňader mi usedá na rakev na střeše auta. Mezi pěnkavami slyším i drsný hlas jikavce. Dvakrát ke mně přilétne táhlé písknutí kulíka zlatého. Čekám. Beru si mobil a naslouchání si krátím kartami. Na cestě přede mnou mrštně pobíhá kolčava.
Po půldruhé hodině, těsně po čtvrt na jedenáct, se náhle slunce prodírá mlhou, ta řídne a postupně se vytrácí. V chuchvalcích se rozpouští a pod hřejivými paprsky stoupá z polí pára. Asi tři sta metrů ode mě se v obrysech zhmotňuje mohutný strom s krmelcem a před ním kráčí silueta dropa. Nádhera. Z mlhy se nedaleko za silnicí vylupuje hejno čejek s dvojicí zlaťáků. Konečně se mlha vytrácí. Teď už svítí jen slunce, obloha je modrá a kromě čejek jsou v polích vidět lovící káně, poštolky a hejno konopek. Drop bezstarostně uštipuje kousky zeleně, občas se načepýří a čistí si peří. Jsem zvědav, jak dlouho tu ještě vydrží. Hejna čejek a špačků poletují nad krajinou a kulíčí pískání je doprovází na několika místech. Na oranici jsou vidět i tři kolihy. Tak jsem se dočkal a vyplatilo se to. Teď už se můžu přesunout k rybníkům.
Křenovský rybník je vypuštěný, ale na jeho krajích je jen několik volavek. Z korun stromů pokřikují mlynaříci.
Auto nechávám u benzínové pumpy a jdu se projít po hrázích Hradeckého rybníka. Slunce příjemně hřeje. Příští týden tu má proběhnout výlov. To tu bude zase jako na pouti. Na vodě jsou desítky lysek, bíle svítí racci a roháči a oblohou přeletují černě lesklí kormoráni. Podél břehu se opakovaně mihne tyrkysově svítící ledňáček. Pravá horní část rybníka připomíná labutí jezero, jak poznamenává kolemjdoucí turista. Labutí je tu asi 250, pak stovky lysek a kachen, mezi kterými se dá najít i nějaká ta ostralka (3 ex.), zrzohlávka (3 ex.) nebo hvízdák (6 ex.). Až úplně vzadu u rákosí, kde je nejméně vody, sedí za mohutnou hradbou kormoránů a racků hejna čejek. Stále se zvedají, přeletují a znovu se vrací na mělčiny. Dá se mezi nimi zahlédnout i občasný menší bahňák – jespák obecný (2 ex.), jespák bojovný (3 ex.), kulík zlatý, vodouš tmavý (2 ex.) nebo bekasina otavní. Slunce hřeje, po hrázích jezdí cyklisté a procházejí výletníci. Dávám se do řeči s cyklistou knihkupcem a amatérským ptáčkařem. Čas běží a já si užívám nedělní pohody bez mlhy. V rákosí pískají moudivláčci, pokřikují racci a občas se zvedne mrak černobílých čejek. I přes tu odporně vyhlížející a páchnoucí vodu intenzivně obhospodařovaného rybníka je tu dobře. Po dvou hodinách to balím. Ranní čekání v mlze mě trochu zdrželo, je čas k návratu.
Mladý stehlík obecný (Carduelis carduelis) rozmazaný mlhou.
Kulík zlatý (Pluvialis apricaria) v hejnu čejek.
Když začala ustupovat mlha, jako bych se na chvíli ocitl kdesi ve východomaďarských stepích – silueta dropa velkého (Otis tarda).
