Sobota 12. února
Poprvé v tomto ruce mám hliníkové tyčky v ruce, v kapse monofilamentovou síť, na zádech foťák a kroužky, a v ruce mi hlasem šoupálka prozpěvuje přehrávač. Letos prvně vyrážím do lesů mezi Soběšice a Útěchovem, abych se tam pokusil pochytat co nejvíce dospělých šoupálků dlouhoprstých pro projekt RAS.
Je zima. V noci bylo jasno a země se zdá být zmrzlá. Pro jistotu sebou beru špičatý těžký roxor, abych s ním v případě potřeby do zmrzlé půdy vyhloubil otvory na tyčky. Začínám tradičně na jižním okraji svého zájmového území. V místech, kde před nějakým týdnem na nahrávku divoce reagoval jeden šoupálek, je dnes ticho. Ze smrkového mlází se zvedá rodinka prasat. Vlastně ne, zase takové ticho není. Od úst mi stoupá pára, ale jaro, které je za dveřmi, se projevuje v hlasech některých ptáků. Ozývá se bubnování šplhavců, zpěv pěnkav a všude prozpěvují koňadry a uhelníčci.
Několikrát zbrkle stavím síť na vlažnou reakci šoupálka, který se však ani neukazuje a ztrácí se jako duch. Na poměrně velkém území nezaznamenávám žádného ptáka. Les se mění, rok od roku. Vždy mě překvapí nové paseky v místech, kde stával ještě vloni porost, ve kterém jsem úspěšně chytal. Přece jen se tu na jaře pohybuji už sedmým rokem a šestým se věnuji šoupálkům. Kvůli vytěžení smrkových porostů napadených kůrovcem jsem musel vloni ukončit projekt na králíčkovi ohnivém. Doufám, že šoupálci tu zůstanou.
Opakovaně slyším volání a později i zpěv křivky. Ozývá se vysoký hlas žluny šedé a naříkavé volání datla. Konečně se dočkávám prvního chyceného ptáka. Je po desáté hodině a venku už jsem půldruhé hodiny. Je to starý známý z loňského roku. O kus cesty dál a o hodinu později mám v síti dalšího. Tohle je starý matador, který dostal svůj kroužek už v roce 2018.
Na některých osvědčených lokalitách se reakce vůbec nedočkávám. Svítí slunce, teplota mírně stoupá, ale ledově pofukuje. Těsně před dvanáctou dávám první dnešní a vlastně i letošní kroužek třetímu samci, který se mi dostal do ruky. Všechno jsou to staří +2K ptáci. Moje putování lesem končí v jednu po poledni. Jsem pořádně ušlapaný a kromě těch tří ptáků, jsem žádného dalšího šoupálka nepotkal. Ale i tak je to dobrý rozjezd.
Neděle 13. února
Ráno jsem v lese na minutu stejně jako včera. V noci přituhlo a teď po ránu je pořádná zima. Špičatý roxor včera překvapivě nebyl třeba, dnes budu mít lehčí ruce. Hned za Jezírkem krásně reaguje na nahrávku sameček. Když kontroluji jeho loňský kroužek, jsem v lese sotva půl hodiny. O další půlhodinu později mám v síti dalšího ptáka s loňským kroužkem.
Postupně se zvedá vítr a obloha je jako vymetená. Tohle nejsou zrovna ideální podmínky. Monofilamentová síť se ve slunci leskne. Musím vždy hledat alespoň částečně zastíněné místo. Procházím lesem, poslouchám, jestli nezaslechnu vysoké šoupálčí pískání, přemýšlím si o svých věcech, snažím se vzpomenout na loňská teritoria a zkouším nová místa, v duchu si opakuji mantru svých posledních měsíců a roků a občas přeskočím prostor a čas a musím zastavit, abych se v tomto světě zase našel.
Třetí pták se nade mnou tiše objeví, ale do sítě se chytá během minutky. Kroužek nemá. Je to první mladý, tedy loňský pták tohoto víkendu. Čtvrtý reaguje na nahrávku divokým rozčilením. Chytá se do sítě lesknoucí se sluncem, protože jinam ji nebylo na kraji paseky možné umístit. Podle reakce bych řekl, že jde také o mladého ptáka, ale je to stařík s ručními krovkami celými hnědými. Je tak nabuzený, že se chytá ještě jednou asi o sto metrů dál mezi olšemi u potoka.
Tím spanilá jízda dnešního dne končí. V lese jsem sice do dvanácté hodiny, ale žádného dalšího šoupálka nepotkávám. Tož tak, prvních sedm dlouhoprstých je za mnou. Jsem téměř ve čtvrtině letošního snažení.
Jeden z letos nově kroužkovaných šoupálků dlouhoprstých (Certhia familiaris) od Soběšic.
